Slavná Colmanova zpráva popisuje stav našeho soudnictví pohledem renomovaného britského soudce lorda Antonyho Colmana. Je však u nás poměrně obtížně dostupná. Proto ji zde publikujeme, aby si tak i běžný zákazník soudů mohl svoje zkušenosti se soudy porovnat s pohledem britského experta.

Zvláště upozorňujeme zejména na velkou pozornost, kterou Antony Colman ve zprávě věnuje potřebě zajistit férový záznam soudního jednání, tedy úřednímu zvukovému záznamu, bez kterého je činnost anglické justice zcela nepředstavitelná. Není to však jediný moment, který čtenáře zaujme.

Zajímavé jsou i náměty AC na využití informačních technologií ke zpřístupnění a publikaci důležitých informací ze soudů. Přestože se zpráva týká především obchodní justice, je zpráva plná postřehů, které se jistě budou hodit i běžnému uživateli české justice z řad obecné veřejnosti.

Colmanova zpráva o stavu českého soudnictví (listopad 2000)

Shrnutí

Zpráva ze šetření organizace správy obchodního práva v ČR. Autor Antony Colman
1. Tato zpráva je výsledkem třítýdenní návštěvy České republiky v průběhu října roku 2000, která se uskutečnila na žádost lorda kancléře, na základě jeho jednání s místopředsedou vlády Dr. Rychetským a bývalým ministrem spravedlnosti Dr. Motejlem, ke kterému došlo v dubnu 2000.

2. Účelem mé návštěvy bylo prošetřit, zda-li systém soudnictví v České republice v oblasti obchodních sporů je podle moderních evropských standardů dostatečně efektivní a pokud tomu tak není, doporučit změny, které by měly být provedeny před vstupem ČR do EU. Bylo naplánováno a dohodnuto, že po přípravě zprávy se do Prahy vrátím, abych s ministerstvem spravedlnosti projednal zavádění mých doporučení s tím, že tento úkol by měl být dokončen do konce roku.

3.. V této zprávě jsem dospěl k závěru, že současný systém justice trpí spoustou nedostatků, které jsou společně příčinou toho, že stav soudnictví je dost pod standardní úrovní, která by se očekávala od moderního evropského státu.

4. Hlavní vady současného systému spatřuji v následujících oblastech:

(i) nepřiměřené průtahy jak co se týče jednání, tak co se týče rozhodování o žalobách z důvodu nedostatku včasného plánování důkazních materiálů a následné potřeby dalších odkladů

(ii) nepřiměřené průtahy způsobené institutem obnoveného řízení po odvolacím řízení spojeného s prováděním dalších důkazů;

(iii) nepřiměřené průtahy v oblasti výkonu cizích rozsudků a rozhodčích nálezů;

(iv) nepřiměřené průtahy a korupce na Obchodním rejstříku;

(v) nesoulad rozhodnutí různých soudů v obchodních věcech;

(vi) nemožnost vydat příkaz ke zmrazení majetku žalovaného před hlavním jednáním;

(vii) nemožnost uvalit sankci za porušení předběžného opatření vydaného před hlavním jednáním nebo trvalého předběžného opatření;

(viii) soudci si nejsou dostatečně vědomi potřeb a struktury národního a mezinárodního obchodu;

(ix) nedostatek procesních postupů pro získání rozsudku bez provedení důkazů v případech, kdy obhajoba je neopodstatněná.

5. V nedávné době proběhly reformy zčásti zaměřené na zrychlení soudních řízení a zefektivnění systému justice. V této zprávě jsem došel k závěru, že:

(i) tyto reformy nezachází dostatečně dalekonbsp;nbsp;nbsp;nbsp;

(iii) by bylo možné zpochybnit skutečnost, zda-li převzetí práce obchodních soudů systémem obecných soudů samo o sobě zlepší situaci s průtahy;

(iv) bylo správné doporučit omezení co se týče provádění dalších důkazů v odvolacím řízení; mělo by tím dojít ke zvýšení efektivnosti odvolacího systému.

6. V této zprávě jsem navrhl několik hlavních doporučení:

(i) Každý krajský soud by měl mít “obchodní divizi”, ve které by pracovali specializovaní soudci se zaměřením na obchodní případy (dále jen „obchodní soudci“), kteří by mohli řešit obchodní spory přednostně před neobchodními případy.

(ii) Na krajských soudech by měl být zaveden lepší systém řízení případů sestávající z úvodního jednání za účelem přípravy časového harmonogramu případu a hlavního jednání, na kterém by byly provedeny veškeré důkazy. Před konáním hlavního jednání by měla být předložena písemná prohlášení svědků.

(iii) Měl by být zaveden institut rychlého a včasného vydávání tzv. příkazů ke zmrazení majetku (freezing orders), pro tyto účely by jim mělo být vyhrazeno zvláštní ustanovení v Občanském soudním řádu.

(iv) Občanský soudní řád by měl obsahovat systém sankcí uvalovaných za porušení příkazů soudů včetně předběžných opatření.

(v) Měl by být zaveden postup, jehož prostřednictvím by bylo možné získat rozsudek bez provedení důkazů v případech, kdy je obhajoba neopodstatněná.

(vi) Obchodní rejstřík by měl být přeorganizován, aby poskytoval rychlejší služby a bez korupce.

(vii) Institut pro další vzdělávání soudců by měl zorganizovat zvláštní kurzy pro obchodní soudce o zásadách vztahujících se na výkon cizích rozsudků a rozhodčích nálezů. Měla by být stanovena maximální lhůta od podání žádosti o výkon rozhodnutí/nálezu do vydání nařízení o výkonu soudem.

(vii) Měly by být podniknuty kroky vedoucí k publikování nálezů a rozsudků nejvyššího soudu a krajských soudů; ty by měly být publikovány buď klasickou formou v písemné podobě nebo na internetu a měly by obsahovat obsah podle předmětu sporu.

(viii) Každý soudce by měl mít přístup k těmto zprávám, resp. k internetu.

(ix) Institut pro další vzdělávání soudců by měl zajistit, aby jeho kurzy zahrnovaly pokyny týkající se praktických problémů a sporů obchodního světa.

(x) Obchodní divize každého krajského soudu by měla mít svůj výbor (users´ liaison committee), který by sdružoval zástupce obchodních soudců, místních obchodních organizací a místních advokátů, kteří se účastní soudních sporů v obchodních věcech; tento výbor by se scházel několikrát ročně s cílem informovat soudce o potřebách obchodní komunity ve vztahu k systému justice.

(xi) Soudcům by měla být ubrána řada administrativních povinností. Neměli by být odpovědni za přípravu protokolů o důkazech každého svědka. Důkazy podávané ústně by se měly nahrávat na pásky a měly by být přepisovány pouze pokud by jich bylo třeba při odvolání. Nemělo by docházet k přímému kontaktu mezi soudci a svědky jinak než za přítomnosti účastníků nebo jejich zástupců.

(xii) Před vstupem dalších reforem týkajících se řízení případů v platnost by měl být zaveden zvláštní školicí program pro soudce zaměřený právě na řízení případů.

7. K zahájení jednání a tím i ke konečné fázi mého úkolu by mělo dojít ke konci listopadu 2000 ve snaze dokončit tento úkol do konce tohoto roku. Z tohoto důvodu by ministr spravedlnosti měl založit malou resortní pracovní skupinu, jejímž členem by byl i JUDr. Baxa, náměstek ministra spravedlnosti. Pro celou pracovní skupinu by bylo přínosem, kdyby náměstek Baxa mohl krátce navštívit Londýn před zahájením práce této skupiny, aby se mohl seznámit s tím, jak řízení případů funguje v praxi.

1. Úvod

1.1 Na žádost lorda kancléře, Rt Hon Lorda Irvine z Lairgu, jsem v říjnu 2000 na tři týdny navštívil Českou republiku (“ČR”). Po dohodě s lordem kancléřem bylo cílem mé návštěvy určit, zda-li administrativní aspekty obchodního práva v rámci systému soudů v ČR vykazují určité nedostatky a vyžadují modernizaci, aby se dostaly na úroveň standardů očekávaných od potenciálního člena Evropské unie, a pokud ano, jaký je rozsah těchto nedostatků a potřebné modernizace.

1.2 Během své návštěvy jsem do podrobna hovořil se sedmi členy České advokátní komory, jedenácti soudci, včetně předsedů Nejvyššího soudu ČR, Ústavního soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, oběma náměstky ministra spravedlnosti, pěti vedoucími pracovníky ministerstva spravedlnosti, třemi univerzitními profesory a lektory Institutu pro vzdělávání soudců, osmi britskými a americkými právníky žijícími v Praze, s celou řadou zástupců britské a americké obchodní komory a s třemi zástupci Evropské komise.

1.3 Při těchto pohovorech vyšla najevo viditelná shoda v názorech co se týče nedostatků současného systému v ČR spolu se zcela odlišnými pohledy na možnou nápravu těchto nedostatků a na skutečnost, do jaké míry bude novelizace Občanského soudního řádu účinná od 1. ledna 2001 skutečným lékem.

V této zprávě uvádím

(i) strukturu organizace občanských soudů a historické zázemí;

(ii) osnovu současného procesního systému a jeho aplikace soudci;

(iii) administrativní nedostatky spojené s obchodním právem;

(iv) procesní reformy účinné od 1. ledna 2001 a do jaké míry mohou napravit uvedené nedostatky;

(v) má doporučení dalších procesních reforem a dalších nápravných opatření.

2. Osnova současné organizace soudů a historické zázemí

2.1 Hlavními soudy první instance jsou okresní soudy, těch je 88. Jejich působnost je však velmi omezena, a to na spory o částky do 50 000 Kč; tato částka se od ledna 2001 zvyšuje na 100 000 Kč. Nová suma odpovídá zhruba částce 1 870 GBP.

2.2 Soudy první instance s působností nad uvedenou částku jsou krajské soudy, těch je osm a nachází se v osmi různých městech. Vyjma Prahy, Brna a Ostravy řeší krajské soudy i obchodní spory. Mají take působnost v oblasti zápisu společností včetně vedení obchodního rejstříku a ve všech věcech konkurzu a platební neschopnosti společností.

2.3 V Praze, Brně a Ostravě jsou od roku 1991 krajské obchodní soudy první instance. Tyto soudy řeší veškeré obchodní spory vzniklé v těchto třech krajích, dále mají ve své působnosti řízení ve věcech konkurzu a zápisu společností.

2.4 Jednání před krajskými obchodními soudy (“KOS”) v první instanci jsou před samosoudcem. Rozsudky zahrnují zjištěný skutkový stav a odůvodnění. Nepodávají se o nich zprávy. Správu obchodního rejstříku provádí soudci víceméně sami.

2.5 Na krajských soudech mimo Prahu, Brno a Ostravu je mnohem méně obchodních sporů než v uvedených městech. Spory, které zde jsou se obvykle dostanou k soudcům, kteří jsou neformálně považováni za specialisty v oboru obchodního práva.

2.6 Odvolání proti rozsudkům krajských soudů a třech krajských obchodních soudů jsou předávána vrchnímu soudu. V rámci tohoto soudu jsou odvolání v obchodních věcech předávána soudcům z řad těch, kteří mají odborné zkušenosti s obchodním právem. Odborné skupiny soudců vrchního soudu jsou organizovány do senátů, v kterých by měly být zastoupeni soudci daného soudu se zkušenostmi v oblasti předmětu sporu.

2.7 Odvolání probíhá formou obnovy řízení

2.8 Odvolatel nebo odpůrce odvolání může tedy předložit nové důkazy bez ohledu na skutečnost, že tyto mohly být přiměřeně dány k dispozici již soudu první instance.

2.9 Přípustnost dalšího odvolání závisí bez odklonění se od rozhodnutí vrchního soudu na Nejvyšším soudu v Brně.

2.10 O rozhodnutích vrchního soudu nejsou podávány zprávy ani tato nejsou dávána k dispozici členům právnické komunity

2.11 Pokud tak soud určí, rozhodnutí nejvyššího soudu jsou dávána k dispozici na internetu v pořadí podle data jejich zveřejnění. Neexistují žádné výtisky těchto rozhodnutí ani neexistuje seznam rozhodnutí nejvyššího soudu podle předmětu sporu. Nejvyšší soud průměrně vyprodukuje 300 rozhodnutí za měsíc, z nichž se překvapivých 80 procent týká procesních záležitostí.

2.12 Je zde zaveden systém tzv. pevného postupového řádu (career judiciary). Po pěti letech studií na právnické fakultě následují dva roky přípravné služby jako justiční čekatel. Zkoušky na všech univerzitních právnických fakultách probíhají pouze ústně, pokud si student nezvolí písemnou formu zkoušky, i ta se však povoluje pouze u volitelných předmětů, které tvoří relativně malou část celého studia. Výuka probíhá formou přednášek. Nejsou zde žádné semináře ani neprobíhá žádná výuka sokratovského stylu jako například na Harvardské univerzitě.

2.13 Ještě před nástupem komunismu zde existoval rakousko-uherský soudní systém a civilní proces založený na občanském právu. Vlastnosti takového systému, které jsou pro účely této zprávy důležité, by se daly shrnout následovně:

(i) Soudce rozhoduje o přípustnosti důkazů v tom smyslu, že má odpovědnost za rozhodnutí o tom, jaké důkazy a jaké svědky mohou účastníci sporu použít před soudem. Advokáti například navrhnou soudci, aby předvolal svědka na obecné téma, a soudce se rozhodne, zda-li takového svědka předvolá. Přizvání svědků má na starosti soudce, obvykle na základě přímého kontaktu se svědkem.

(ii) Zástupci účastníků mají před hlavním jednáním jen velmi malý kontakt se svědky, vyjma svědků jejich klientů.

(iii) V tomto systému se velmi málo plánovaly důkazy a neexistoval vyvinutý koncept spočívající v tom, že veškeré důkazy musí být předloženy na jednom nepřetržitém jednání. Bylo možné několikrát odročit jednání z důvodu předkládání dalších důkazů.

(iv) Odvolání mohlo být formou obnovy řízení s prováděním dodatečných důkazů, i když již takové důkazy byly k dispozici v době jednání před soudem první instance.

(v) Jelikož neexistuje žádný systém závazných precedentů založený na principu, že soudy nižší instance jsou vázány rozsudky soudů vyšší instance ve stejných záležitostech jakou je například význam a aplikace obchodního zákoníku, soudci si přijali svůj vlastní výklad obchodního zákoníku, který je někdy založen na komentářích právníků-akademiků.

(vi) Soudce soudu první instance byl odpovědný za přípravu úředního záznamu důkazu podaného ústně a za vydání nařízení soudu. Protokol o důkazu by byl připraven poté, co svědek svou výpověď zakončil a byl by odsouhlasen soudcem, svědkem a advokáty.

2.14 S příchodem komunistického režimu roku 1948 a tím pádem i s koncem svobodné ekonomiky byly obchodní spory omezeny na spory mezi státními obchodními podniky o kterých rozhodovala státní arbitráž. Arbitrážní senáty vedli právníci. Ti si vypracovali pracovní postupy, které byly mnohem pružnější než postupy běžného soudního systému. Arbitři obecně rozhodovali spravedlivě a nebyli pod státním vlivem.

2.15 Poté, co komunistický režim vystřídala v roce 1990 tržní ekonomika, nejenže došlo k velkému nárůstu obchodu a tím i obchodních sporů, ale bylo potřeba zřídit systém pro řešení sporů v rámci soudního systému. Jedinými právníky ve státní službě s relevantními zkušenostmi byli obchodní arbitři bývalého režimu. V roce 1991 byly vytvořeny krajské obchodní soudy, na kterých začali pracovat právě bývalí obchodní arbitři.

2.16 Ačkoliv tito soudci měli zkušenosti s obchodními spory ze systému arbitráže, krajské obchodní soudy nebyly s to se vyrovnat s obrovským nárůstem obchodních sporů vznikajících v rámci tržní ekonomiky. Tím došlo k zavalení soudců obchodními případy. Docházelo ke stále větším průtahům v soudních sporech. Zejména žalovaným stranám bylo umožněno zneužít systém a vyhnout se placení dluhů. K průtahům docházelo i na krajském obchodním soudu v Praze. Soudci, kteří byli dříve zvyklí na velmi neformální proces arbitráže, si často nebyli vědomi požadavků občanského soudního řádu a pravidel obchodního práva tržní ekonomiky.

2.17 Postupy uplatňované na všech krajských soudech, včetně třech krajských obchodních soudů, byly postupy uvedené v občanském soudním řádu.

2.18 Občanský soudní řád

Řada bývalých arbitrů odešla do soukromého sektoru a bylo tedy třeba zaměstnat na krajských obchodních soudech nově vyškolené soudce. Tito soudci nebyli obvykle obeznámeni s obchodem jako takovým.

2.19 Běžné krajské soudy v jiných než třech uvedených městech nebyly zaplaveny obchodními případy v rozsahu, v jakém tomu bylo u třech krajských obchodních soudů. Nedocílily tudíž v oblasti řešení obchodních sporů takových průtahů.

3. Osnova současných procesních postupů a jejich aplikace ze strany soudců

3.1 Občanský soudní řád v podstatě zakotvuje systém, který je podobný systému za Rakouska-Uherska. Jak je popsáno výše, tento systém dává soudci kontrolu nad přípustností důkazů.

3.2 Žalobce zahájí řízení podáním žaloby, ve které uvede podstatu svého nároku a důkazy, na něž by se měl soud spolehnout; žaloba dále uvádí svědky. Pokud není vznesen protinárok, podání obhajoby není povinné, ale v praxi se většinou dělá. Soud předvolá strany k prvnímu jednání. Je na soudci, aby si zorganizoval přítomnost nezávislých svědků nebo jmenování soudních znalců. Cílem je vyřešit případ hned při prvním jednání, při kterém soudce vyslechne svědky, kterým pak mohou klást dotazy advokáti. Advokáti poté přednesou závěrečnou řeč. Soudce musí připravit formální protokol o důkazech pro každého svědka. Strany si nevyměňují svědecká prohlášení svých svědků. Znalce standardně jmenuje soud.

3.3 Soudce vydá písemný rozsudek, který obsahuje zjištěný skutkový stav a odůvodnění.

3.4 Termíny jednání se obecně stanoví podle pořadí přijetí podání, aniž by byla jakýmkoliv způsobem posuzována potřeba získat rychlý rozsudek s ohledem na obchodní povahu věci.

3.5 Obchodní rejstřík vedou někteří soudci na třech krajských obchodních soudech a mimo tyto soudy jej spravují soudci krajských soudů. Zápisy nových skutečností a změn do obchodního rejstříku se provádí podle pořadí přijatých podání.

3.6 V současnosti neexistuje postup, kterým by bylo možné získat rozsudek bez nařízení jednání, pokud žalovaná strana podá obhajobu, která je z hlediska meritu věci beznadějná. Žalobce může získat rozsudek bez jednání pouze tehdy, pokud žalovaná strana opomene vznést námitku vůči nároku během stanovené lhůty (15 dní).

3.7 Názory osob se kterými jsem hovořil, včetně soudců Nejvyššího soudu ČR, se kupodivu lišily v tom, zda-li krajské nebo jiné soudy mají pravomoc vydávat příkazy ke zmrazení majetku žalovaného, aby zabránily zmaření výkonu jakéhokoliv budoucího rozhodnutí v případech, kdy žalobce nenárokoval vlastnické právo k danému majetku, ale pouze obecnou náhradu škody, například z důvodu porušení smlouvy. Co se však zdá býti jasné je fakt, že pokud taková pravomoc existuje, těžko ji někdo využívá, dokonce ani krajské obchodní soudy. Neexistuje žádná pravomoc nařídit žalovanému, aby zveřejnil místo/místa, kde se jeho majetek nachází.

3.8 Zřejmě neexistuje žádná možnost jak trestat strany za porušování předběžných opatření nebo, pokud taková možnost existuje, skoro nikdo ji nevyužívá.

3.9 Česká republika je stranou Newyorské konvence o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958. Žádosti o výkon rozsudku jsou zařazovány do pořadníků pro výkon rozsudků okresních soudů, aniž by jim byla dána jakákoliv přednost před standardními nároky v prvoinstančním řízení, čímž jsou tato podání vystavována průtahům. Pokud při výkonu vzniknou jakékoliv problémy, musí být nařízeno jednání jako při běžném jednání první instance. Tímto postupem může dojít k podstatným průtahům s výkonem.

3.10 Česká republika není stranou Bruselské ani Luganské úmluvy o soudní pravomoci a výkonu rozsudků v občansko-právních a obchodních věcech. Žádostí o výkon rozsudku se podávají u okresních soudů. Uznání cizích rozsudků závisí na tom, zda-li existuje bilaterální úmluva o uznávání nebo zda-li se zemí, která cizí rozsudek vydala, existuje podstatná reciprocita v oblasti výkonu rozsudků. V roce 1996 to bylo dvacet dva bilaterálních úmluv o uznávání rozsudků, viz Encyklopedie mezinárodních obchodních sporů, Česká republika, čl. B9.4. Tato úmluva nebyla dle dostupných informací uzavřena s Velkou Británií ani s žádnými jinými členskými státy Evropské unie kromě Francie, Itálie, Řecka a Španělska.

3.11 Žádosti o výkon cizích rozhodčích nálezů a cizích rozsudků většinou neřeší soudci se zkušenostmi z této oblasti. Důkazy indikují, že soudci, kteří řeší tato podání, většinou k těmto záležitostem přistupují velmi formálně a sledují, zda-li žadatelé splnili všechny formální a technické náležitosti pro výkon; velmi často se také zdá, že hledají výmluvy k tomu, aby podání mohli vrátit z důvodu nedostatků v předložených informacích, čímž se také vyhnou vydání nařízení o výkonu rozsudku.

4. Administrativní nedostatky spojené s obchodním právem

4.1 Nepřiměřené průtahy v oblasti nařizování jednání

Důkazy předložené jak českými advokáty, tak zahraničními právníky a podnikateli jednoznačně viní současný systém obchodních soudních sporů za naprosto nepřiměřené průtahy. Zkušenosti například ukazují, že v Praze trvalo šest až osm měsíců, než byl vydán rozsudek ve věci inkasa dluhu, proti kterému nebyl předložen protinárok, pak to trvalo další rok až dva, než byl rozsudek vykonán. V případě nároku, proti kterému byl vznesen protinárok bylo normální, že k vydání rozsudku došlo za rok a půl až dva roky poté, co se uskutečnilo první jednání, na kterém byly předloženy důkazy. V systému je řada nedořešených sporů, které jsou pět až šest let staré.

4.2 Nejsou žádné pochyby o tom, že jedním z hlavních důvodů průtahů, které ovlivňují příslušné nároky, je nedostatek předběžného plánování a neorganizovaný systém v oblasti předkládání důkazů. Tudíž, i když je žalobce povinen označit své důkazy předložením dokladů, na které spoléhá, a uvedením svědků, jež má soud vyslyšet, nebrání mu nic v tom, aby na prvním nebo dalším jednání zažádal o předvolání dalších svědků, čímž si vlastně vynucuje odročení jednání. Obhájce nemusí označit své svědky hned na začátku před prvním jednáním a je celkem standardní, že žalované strany navrhují další svědky, čímž dochází k dalšímu odročování. Neplánované připouštění dalších důkazů znemožňuje soudcům odhadnout čas, který bude potřeba k zakončení případu. Je celkem běžné, že dojde k několika odročením za sebou z důvodu dodatečně předkládaných důkazů. Byl uveden jeden příklad, kdy bylo řízení ze smlouvy zahájeno v dubnu 1998 a k prvnímu jednání došlo v lednu 2000. Poté bylo jednání pětkrát odročeno z důvodu dalších důkazů. Existují velmi přesvědčivé důkazy o tom, že zejména mladší soudci neberou na vědomí potřeby obchodního světa co se týče urychlené formy justice a při řízení případů jsou nadmíru formální.

4.3 Vyslyšení důkazů podávaných ústně před soudem trvá zbytečně moc dlouho. Zejména pokud svědek není závislý na účastnících, není neobvyklé, že ani jeden účastník nemá představu o tom, o čem bude svědek vypovídat. Jelikož si účastníci předem nevyměňují svědecká prohlášení, dochází k předkládání neočekávaných důkazů a následně k velmi neorganizovaným jednáním. Velmi často se stává, že účastníci musí přizvat další svědky. Žalovaný má příležitost zneužít tohoto nedisciplinovaného procesu a může tak zajistit zpoždění ve vydání pro něj nepříznivého rozsudku.

4.4 Požadavek aby soudce, který případ soudí, připravoval protokol o důkazech předložených každým svědkem může vyústit v časově velmi náročnou povinnost. Například jsem si všiml, že na jednom krajském obchodním soudu trvalo svědku dvě hodiny a patnáct minut než dokončil svou výpověď, z této doby trvalo soudci čtyřicet pět minut než nadiktoval a se svědkem a advokáty odsouhlasil protokol o výpovědi daného svědka. Pokud nedojde k odvolání proti skutkovému stavu a proti tomu, že se na svědectví svědka spoléhalo, zápis již při dalším řízení nehraje roli. Dalších patnáct minut trvala diskuse o termínu, na který bude nedokončený případ odročen.

4.5 Nadměrné průtahy způsobené systémem odvolání

Možnost předkládat v odvolacím řízení nové důkazy, ať již prostřednictvím nových svědků nebo svědků, kteří již vypovídali, bez ohledu na to, zdali dané důkazy mohly být odůvodněně předloženy při jednání prvoinstančního soudu či nikoliv, způsobuje podstatné průtahy na cestě ke konečnému rozsudku. Zrovna tak jako nečekané důkazy v prvoinstančním řízení, i tento institut umožnuje žalovanému překroutit jednání v odvolacím řízení a oddálit tak konečné rozhodnutí daného sporu.

4.6 Výkon cizích rozsudků a cizích rozhodčích nálezů

Průtahy v oblasti vydávání nařízení k výkonu jsou nepřijatelné. Pokud důkazy na podporu žádosti nemají vážné chyby nebo pokud odpůrce nepodá proti výkonu námitku, žadatelé by na příkaz k výkonu nálezu neměli čekat déle než dvacet osm dní. Existují dva hlavní důvody, proč nyní musí čekat několik měsíců:

4.7 Za prvé, těmto podáním není dána žádná přednost před jinými nároky předkládanými soudům. Toto je nepřijatelné vezmeme-li v úvahu to, že účastník, který byl ve sporu úspěšný, již musel tímto procesem spojeným s průtahy a vedoucím k vydání rozhodčího nálezu nebo rozsudku cizím soudem jednou projít.

4.8 Za druhé, uvedené průtahy jsou ještě umocňovány tím, že soudci nerespektují zásady výkonu cizích rozsudků a nálezů a neuvědomují si potřebu rychlého výkonu rozsudků a nálezů v tržní ekonomice. Rozhodnutí o výkonu jsou až moc ochotně odkládána.

5. Nadměrné průtahy a korupce na Obchodním rejstříku

5.1 Existují pádné důkazy o nepřijatelně dlouhých průtazích, a to jak u prvozápisů nových společností, tak v případě změn údajů o společnosti, které musí být zapsány v rejstříku, jako např. změny jednatelů a navýšení jmění. Tato situace je nejhorší v Praze, kde zápis změny často trvá šest až dvanáct měsíců. Dokud změna není zapsána, podnikatelé nepovažují pouhé rozhodnutí představenstva (jednatelů) za dostatečný důkaz například o pravomocích nového člena představenstva (jednatele). V souvislosti s tím může být i provoz společnosti uvedenými průtahy podstatně omezen.

5.2 Místní právníci považují soudce, kteří pracují na rejstříku, za soudce nízkého kalibru.

5.3 Existují pádné důkazy o tom, že právníci a další osoby činné v oblasti registrací společností platí soudcům nebo úředníkům soudu skromné úplatky, aby jejich podání byla upřednostněna a vyhla se tedy zpoždění.

5.4 Pokud například menšinoví akcionáři hodlají intervenovat proti navýšení základního jmění, jejich podání nejsou upřednostňována před méně urgentními záležitostmi. O takových podáních je rozhodováno na krajských nebo krajských obchodních soudech. Díky absenci takového upřednostňování může být společnostem po dlouhou dobu bráněno v rozšiřování jejich kapitálové základny.

6. Nesoulad v rozhodnutích v obchodních věcech

Téměř všichni advokáti a zahraniční právníci, se kterými jsem hovořil, si stěžovali na nedostatek souladu v rozhodnutích soudů v obchodních věcech na všech úrovních. Jistě, není zde systém závazných precedentů. Z toho důvodu bych ani nečekal úroveň souladu a právní jistoty, jaká existuje v systémech s obyčejovým právem. Rozdílnost názorů českých soudců na výklad obchodního zákoníku je důsledkem nedostatků jakéhokoliv systému rozhodnutí vrchního a nejvyššího soudu obsažených ve sbírce rozhodnutí. I když se nyní řada rozsudků nejvyššího soudu objevuje na internetu, pro místní právníky je velký problém najít relevantní případy, protože neexistuje seznam těchto rozhodnutí podle předmětu sporu. V důsledku toho je velmi těžké informovat klienty o potencionálním výsledku obchodního sporu.

7. Příkaz ke zmrazení majetku žalované strany

7.1 Již jsem upozornil na překvapivou rozdílnost názorů soudců a advokátů na to, zda-li by soudy měly mít pravomoc vydávat příkazy, ať již před zahájením řízení nebo po něm, kterými by byl zmražen majetek žalovaného, aby se předešlo zmaření výkonu budoucího rozhodnutí o náhradě škody. Někteří se domnívají, že takový nástroj není k dispozici, kromě případu, kdy je potřeba zabránit zcizení majetku, na něž si žalobce nárokuje vlastnické právo, před vydáním rozsudku.

7.2 Ustanovení §74(1) OSŘ, které se týká předběžných opatření, je zřejmě dost široce pojato tak, aby zahrnovalo i vydávání těchto příkazů ke zmrazení majetku, i když nebyl vznesen nárok na vlastnické právo k majetku.

7.3 Pakliže by zde nebyla žádná taková pravomoc, jak se někteří soudci a právníci domnívají, jednalo by se o vážný nedostatek procesních pravidel. Ve většině, pokud ne ve všech státech Evropské unie je k dispozici ten či onen druh příkazu, jehož cílem je zmrazit majetek, aby bylo možné chránit žalobce před snahou žalovaného zmařit výkon jakéhokoliv budoucího rozhodnutí.

7.4 Pokud je však takováto pravomoc v předpisech zakotvena, což je dle mého názoru správný názor, ignorování takové pravomoci ze strany soudců a advokátů je vážným nedostatkem, který je potřeba napravit.

7.5 Ať již je taková pravomoc v předpisech zakotvena či nikoliv, české soudy stejně nemají pravomoc donutit žalovaného, aby jim sdělil, jaký majetek má a kde se nachází, aby bylo žalobci umožněno podat bankám a jiným třetím stranám, které mohou mít takový majetek v držení, oznámení o příkazu soudu zmrazit majetek. Taková pravomoc je žádoucí, protože činí tyto příkazy ještě efektivnějšími než když žalobce nemá žádnou možnost dohledat se majetku. Anglické soudy takovou pravomoc mají a pravidelně ji využívají pro účely vydávání těchto příkazů v případech, kdy částka nároku překračuje hodnotu uvedeného majetku. Tento institut však není zakotven v právních předpisech všech členských států EU.

8. Provádění předběžných opatření a soudních příkazů

8.1 Celá řada českých advokátů a zahraničních právníků, se kterými jsem hovořil, je toho názoru, že soudci buď nemají pravomoc potrestat strany, které nedodržují pravidla předběžných opatření, nebo, pokud mají takovou pravomoc, nikdy ji nevyužívají. Má se za to, že postup soudců v této oblasti je takový, že nechají účastníka, který se snaží vykonat předběžné opatření, aby se spoléhal na náhradu škody. Takový postup účinně znehodnocuje soudní příkaz, vyjma jeho přesvědčivosti, a je vážným nedostatkem buď Občanského soudního řádu nebo aplikace práva soudci.

8.2 Pokud je soud vnímán jako instituce, která neukládá tresty za porušování předběžných opatření, jeho autorita je tím omezena a strany mohou nabýt pocitu, že předběžná opatření je možno ignorovat. Tento nedostatek je nutné brát velmi vážně, a to nejen na poli ochrany práv, jako např. práv duševního vlastnictví, ale také v kontextu příkazů vydávaných na zmrazení majetku ještě před zahájením jednání u soudu.

9. Vnímání potřeb a struktury národního a mezinárodního obchodu soudy

9.1 Dle jednotného názoru místních a zahraničních právníků a místních a zahraničních podnikatelů si většina soudců, včetně soudců na krajských obchodních soudech, necení potřeby národního a mezinárodního obchodu řešit spory urychleným způsobem. Jak se zmínil jeden člověk, se kterým jsem hovořil, “soudci nemají žádnou představu o tom, jaká je funkce peněz: nerozumí tomu, jaké náklady přináší nedořešený spor”.

9.2 Soudci, kteří byli vyškoleni po pádu komunistického režimu jsou obviňováni z toho, že postupují nepřiměřeně formálně, zejména v oblasti správy zákona o konkurzu, výkonu cizích rozhodčích nálezů a cizích rozsudků a v oblasti obchodních soudních sporů obecně. Tento formální přístup přiřazovali lidé, se kterými jsem hovořil, hluboce zakořeněné nedůvěře soudců, nerozhodnosti a potřebě hledat výmluvy za účelem oddálení rozhodnutí a dále nerespektování potřeb obchodních institucí.

10. Nedostatky procesních záležitostí spojených s vydáváním rozsudků bez nařízení jednání

10.1 V předpisech není zakotven žádný institut, jehož prostřednictvím by bylo možné získat rozsudek bez nařízení jednání v případech, kdy žalovaná strana prohlásí, že hodlá podat obhajobu proti nároku a takovou obhajobu předloží, ale obhajoba zcela jasně nemá žádné opodstatnění. To se liší od případu rozsudku, který může být vydán v případě, kdy žalovaný jednoduše žalobu ignoruje. Tento zrychlený postup se nazývá platební rozkaz. V takovém případě soud žádným způsobem nehodnotí situaci žalované strany.

10.2 Tento stav představuje vážný nedostatek procesních pravidel, a to zejména z toho důvodu, že soudní proces je obvykle dost pomalý. Umožňuje žalovaným, kteří nemají žádnou podstatnou obhajobu, získat nějaký čas do vynesení rozsudku předložením falešné obhajoby; žalovaní pak jen čekají na pomalý průběh soudního řízení.

11. Současné reformy justice

11.1 V průběhu tohoto roku byl poslanecké sněmovně parlamentu předložen návrh obsahující souhrn soudních a procesních reforem, včetně řady podrobných novel Občanského soudního řádu a podstatné reorganizace soudního systému. Cílem bylo zlepšit výkonnost systému a obecně snížit průtahy v oblasti občansko-právních a obchodních sporů. Poslanecká sněmovna většinu návrhů zamítla, některé však byly přijaty.

11.2 Systém odvolání je omezen na jedno odvolání k nejvyššímu soudu. Vrchní soud byl zrušen. Došlo také k několika dalším podstatným změnám, které jsou pro tuto zprávu relevantní.

11.3 Zrušení třech obchodních soudů

Nejpřekvapivější a také nejkontroverznější změnou je zrušení třech krajských obchodních soudů. Tato změna je účinná od 1. ledna 2001. Po 1. lednu 2001 budou všechny současné a budoucí obchodní soudní spory a další záležitosti, které byly v působnosti třech krajských obchodních soudů, převedeny, příp. zahajovány u krajských soudů v Praze, Brně nebo Ostravě, a to v závislosti na sídle žalovaného. Pravomoc okresních soudů bude zvýšena z 50 000 Kč v oblasti sporů na 100 000 Kč. Určité typy sporů jsou vyhrazeny přímo krajským soudům.

11.5 Podle názoru ministerstva spravedlnosti se na třech krajských obchodních soudech nahromadil obrovský počet nevyřízených případů, zčásti v důsledku nevyřízených případů převzatých po arbitrážních senátech, jež fungovaly za doby komunistického režimu. Dále se zhruba 80 procent případů, které tyto soudy řešily, téměř výhradně týkalo inkasa pohledávek, tyto pohledávky však dosahovaly relativně malé výše. Mělo se za to, že krajské obchodní soudy se svými specializovanými soudci, z nichž spousta měla zkušenosti s arbitrážním systémem z minulého komunistického režimu, vytvořily samostatnou a svým způsobem izolovanou skupinu, jež byla považována za anomálii způsobující “asymetrii” soudního systému. Dále se mělo za to, že soudci trávili většinu svého času vyřizováním případů týkajících se inkasa pohledávek, které nedosahovaly vysokých částek na úkor důležitějších, složitějších a odbornějších případů, které se tím neustále protahovaly. Bylo vypozorováno, že pět nespecializovaných krajských soudů v jiných místech než v Praze, Brně a Ostravě bylo schopno řešit obchodní záležitosti, aniž by jim narůstal počet nedořešených případů v rozsahu, v jakém tomu bylo u krajských obchodních soudů. Obchodní případy na těchto soudech běžně řešili soudci z malých skupin specializovaných obchodních soudců, tzv. senátů.

11.6 Ministerstvo spravedlnosti tedy dospělo k názoru, že pokud se zvýší maximální limit sporů týkajících se inkasa pohledávek, které řeší okresní soudy, na 100 000 Kč, podstatně se tím sníží počet obchodních případů na úrovni krajského soudu, což umožní, aby se krajské soudy v Praze, Brně a Ostravě soustředily na podstatnější obchodní případy. § 9 novelizovaného OSŘ tedy definuje krajské soudy jako soudy prvního stupně pro žaloby týkající se celé škály obchodních záležitostí, včetně sporů týkajících se obchodních smluv, autorských práv, rušení společnosti, interních sporů společnosti, nekalé soutěže, obchodního jména, směnek a šeků, sporů týkajících se obchodů na komoditní burze, obchodních nájmů a konkursu.

11.7 Ačkoliv novela OSŘ převádí celou pravomoc nad obchodními soudními spory na tři krajské soudy a ruší tři krajské obchodní soudy, neobsahuje žádné záruky v tom smyslu, že na třech krajských soudech budou obchodní případy řešit specializovaní obchodní soudci.

11.8 Je celkem jasné, že bude třeba přemístit 157 soudců, kteří pracovali na krajských obchodních soudech. Z důvodu zvýšeného objemu práce na všech okresních soudech v zemi v důsledku zvýšeného limitu pro žaloby na inkasa pohledávek se očekává, že velký počet ze 157 soudců krajských obchodních soudů přejde na okresní soudy. Z důvodu přívalu obchodních případů na tři krajské soudy bude potřeba více soudců na těchto soudech; sem pravděpodobně přejdou soudci, kteří pracovali na krajských obchodních soudech.

11.9 Tři uvedené krajské obchodní soudy si vypracovaly pracovní administrativní postupy, které se v určitých detailech liší od postupů aplikovaných na krajských soudech. Tyto soudy také měly svůj vlastní kompatibilní počítačový systém a databázi. Jejich zrušení tedy alespoň z počátku podstatně naruší práci soudců a administrativních pracovníků a přinejmenším dočasně zhorší situaci s průtahy.

11.10 Co mi však nebylo vysvětleno je skutečnost, proč zrušení krajských obchodních soudů bylo považováno za krok vedoucí ke zlepšení efektivnosti systému justice v obchodních záležitostech. Myslel jsem si, že po převedení žalob o inkasa pohledávek menšího rozsahu na okresní soudy budou mít soudci krajských obchodních soudů více času na řešení podstatnějších obchodních případů a proto by mohli poskytovat podstatně lepší služby. Zdá se mi, že kromě „asymetrie“ soudního systému jsem neobdržel žádné jiné ospravedlnění zrušení krajských obchodních soudů. Zkušenosti s organizací soudů v Anglii ukazují, že nejde o estetiku struktury soudů, ale o to, zdali celý systém poskytuje efektivní služby justice.

11.11 Řízení případů

Není pochyb o tom, že ministerstvo spravedlnosti uznalo nedostatky systému soudních jednání plynoucí z nedostatku včasné definice problémů a včasné identifikace důkazů. Bylo vzato na vědomí, že žalované strany byly schopny zneužít tohoto nedostatku disciplíny v oblasti soudních jednání tím, že formou opakovaného odročování soudního jednání oddalovaly vydání rozsudku.

11.12 Aby byly tyto problémy odstraněny, byl s účinností od ledna 2001 zaveden systém „soustředění se na vedení řízení“. Tento postup je popsán v §§ 118a, 118b a 118c Občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů a nastává za dvou rozdílných okolností:

11.13 Při určitých stanovených typech žalob podle § 118b včetně konkursního řízení, řízení o ochraně hospodářské soutěže, o nekalé soutěži a porušení práv obchodního tajemství musí účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání. Pokud tak neučiní, ke skutečnostem nebo důkazům předloženým později se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.

11.14 Za druhé podle § 118c, pokud dochází v projednání věci k průtahům proto, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy, může soud, na žádost druhého účastníka usnesením rozhodnout, že informace lze uvést nejpozději v určité lhůtě a že k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude přihlíženo. Podle § 118c(2) mohou však účastníci uvést další skutečnosti nebo označit důkazy po uplynutí lhůty určené soudem, jen jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků nebo pokud se jedná o skutečnosti a důkazy, které nastaly po uplynutí lhůty, nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.

11.15 Je třeba si uvědomit, že tento přísnější postup se bude automaticky vztahovat jen na určité typy případů. Nevztahuje se obecně na všechny žaloby v obchodních věcech, jako např. žaloby z důvodu porušení smlouvy nebo žaloby týkající se organizace nebo řízení společnosti. Dále, k uložení časových lhůt podle článku 118c dojde pouze v případě, pokud účastník již způsobil průtahy nebo nedodržel nařízení soudu předložit své důkazy: předtím není stanovena žádná lhůta, kterou účastníci musí dodržet pod trestem vyloučení jejich důkazů.

11.16 Zavedení těchto limitovaných pravomocí spočívajících v uložení určitých povinností účastníkům v zájmu efektivního postupu v rámci řízení může přinést určité zlepšení současné situace, ale tyto dodatečné pravomoci nejdou dostatečně daleko. Není jasné, proč se automatický postup podle § 118b vztahuje pouze na tak malý počet typů žalob a nikoliv na velkou většinu žalob v obchodních věcech. Za druhé není jasné, proč pravomoc vydat mandatorní nařízení o tom, že nebude přihlíženo k důkazům podle § 118c se vztahuje pouze na případy, kdy již došlo k průtahům nebo porušením nařízení soudu. Rozsah, v jakém tyto omezené pravomoci opravdu zlepší efektivnost, bude dost záležet na přístupu soudců. Jestli se budou bát jednat rozhodně, aby zabránili průtahům, tyto pravomoci nebudou mít skoro žádný účinek.

11.17 Odvolací řízení

Nové znění § 205 zákoníku omezí ve většině případů předkládání důkazů před odvolacím soudem v porovnání s předkládáním důkazů u soudu prvního stupně. Toto je nejpostatnější zlepšení, které by mělo dost zredukovat čas potřebný na odvolací řízení a odradit od zneužívání odvolacího procesu účastníky, kteří chtějí co nejvíce oddálit vydání rozsudku.

11.18 Přehled reforem

Celkový účinek reforem na efektivnost systému občansko-právních sporů v rozsahu, v kterém se tyto dotýkají obchodních záležitostí, není lehké ohodnotit. Jak jsem již naznačil (viz. odst. 11.15 výše), rozsah ustanovení týkajích se koncentrace na řízení popsané výše je velmi omezen a bude dost silně záviset na přístupu soudců. Pro ty soudce, kteří nejsou zvyklí ukládat účastníkům určité povinnosti v souvislosti s řízením, může být těžké si zvyknout na nový, přísnější přístup. V souvislosti s tím existuje reálné nebezpečí, že soudy budou dále umožňovat předkládání dodatečných důkazů, a to na základě výjimek uvedených v odst. 118a(2) i po té, co již využili své pravomoci podle tohoto paragrafu co se týče stanovení lhůt pro předkládání důkazních materiálů.

11.19 Účinek zrušení krajských obchodních soudů povede dle názoru všech obchodních soudců, se kterými jsem měl možnost hovořit, a několika dalších osob k podstatnému narušení v oblasti obchodních sporů v Praze, Brně a Ostravě. Je těžké odhadnout, jak dlouho bude trvat, než budou případy převedeny na krajské soudy. Dá se však celkem bezpečně říci, že následné administrativní narušení během prvních třech až šesti měsíců roku 2001 problémy s průtahy popsané výše nezlepší.

11.20 Zvýšený limit pro okresní soudy v oblasti žalob o inkaso dluhů určitě sníží objem práce na krajských soudech v jiných městech než v Praze, Brně a Ostravě a omezí počet malých žalob, které v důsledku zrušení třech krajských obchodních soudů půjdou na krajské soudy ve třech uvedených městech. Zdali se tím zlepší efektivní řízení obchodních sporů v Praze, Brně a Ostravě závisí na tom, zda-li počet soudců krajských obchodních soudů převedených na krajské soudy v uvedených třech městech bude adekvátní k tomu, aby mohl absorbovat přísun obchodních případů z krajských obchodních soudů. Také bude záviset na tom, zda-li tito soudci budou mít na starosti obchodní případy nebo zda-li tuto práci budou vykonávat nespecializovaní obchodní soudci. Pokud (i) obchodní případy nebudou výhradně přiřazovány specializovaným obchodním soudcům a (ii) pokud těmto soudcům nebude dána možnost upřednostnit tyto případy před neobchodními věcmi, situace s průtahy v oblasti obchodních sporů se ještě zhorší.

11.21 Uvedené reformy neřeší následující problémy, které jsem nastínil v této zprávě:

(i) zpoždění v udělování příkazů k výkonu cizích rozsudků a cizích rozhodčích nálezů;

(ii) zpoždění na Obchodním rejstříku co se týče zápisů do rejstříku;

(iii) Nesoulad v rozhodnutích v obchodních věcech.

(iv) Nedostupnost nebo extrémní neochota vydávat příkazy ke zmrazení majetku žalované strany.

(v) Nedostupnost nebo extrémní neochota vydávat nařízení trestající za porušení předběžných opatření a jiných příkazů;

(vi) Justice nechápe potřeby obchodního světa;

(vii) Nedostatek postupů pro rozsudky vyhlašované bez jednání.

11.22 Tyto reformy mohou pomoci snížit celkové průtahy v oblasti obchodních soudních sporů, ale pravděpodobně tyto průtahy nesníží na přijatelný limit. Nesnaží se řešit nedisciplinovanost a nedostatečnou organizaci přípravy jednání. Ačkoliv koncept vedení soudního řízení je určitým krokem správným směrem, není to dostatečné. Tyto reformy se také nesnaží snížit zatížení soudců na soudech prvního stupně administrativními povinnostmi, aby soudci měli více času na souzení, čímž by se zkrátily průtahy.

11.23 Čistým výsledkem těchto reforem tedy bude ponechání systému justice, který má vážné nedostatky z pohledu obchodních soudních sporů a jiných záležitostí. Na tyto nedostatky není možné se dívat jako na okrajové nebo nepodstatné. Podíváme-li se na všechny najednou, dospějeme k závěru, že systém justice v České republice má vážné nedostatky. I když se nesnažíme navrhnout, aby tato země měla systém odpovídající kvalitě světového favorita v oblasti obchodních soudních sporů, jako je tomu například v případě londýnského Obchodního soudu, než se na tento systém budeme dívat jako na systém, který je schopen se vypořádat s obchodními spory jako člen Evropské unie, musí být soudy alespoň přiměřeně efektivní a soudní expertíza musí být srovnatelná s jinými členskými státy.

11.24 Kromě skutečnosti, že systém justice má nedostatky ve srovnání s průměrnými moderními evropským standardy, těchto nedostatků jsou si vědomi i místní právníci, kteří o této situaci budou informovat potencionální investory hodlající investovat do České republiky. Tím pádem bude mít přítomnost těchto nedostatků tendenci odrazovat zahraniční investice do České republiky.

12. Doporučení

12.1 Soudy. Jak jsem již naznačil, zrušení třech krajských obchodních soudů nezbytně vyšle zprávu obchodnímu světu, že vláda České republiky neuznává potřebu specializovaných obchodních soudů. Jelikož tato zpráva je zcela v rozporu se současným evropským a americkým myšlením, je nezbytné tuto zprávu urychleně opravit. Z politických důvodů je zcela jasně nemožné znovu krajské obchodní soudy ustavit. Z tohoto důvodu by na každém krajském soudu měla být ustavena „obchodní divize“, do které by přešli všichni specializovaní obchodní soudci daného soudu a veškerý administrativní personál, kterého je potřeba k vyřizování obchodních případů, a to včetně soudních sporů a registrace společností.

12.2 V souladu s odst. 12.1 výše by mělo být zakotveno v zákoně, že všechny obchodní případy musí být zahájeny v „obchodní divizi“ příslušného krajského soudu a veškeré dokumenty týkající se žalob a další soudní dokumenty by měly být takto označeny.

12.3 Dále by mělo být ze zákona zakotveno pravidlo, že veškeré žaloby podané obchodní divizi krajského soudu budou přiřazeny soudci této divize. Soudci přiřazení k obchodní divizi by měli mít i možnost soudit neobchodní věci s tím, že přednost by vždy měly obchodní případy.

13. Řízení případů

13.1 Občanský soudní řád by měl být novelizován následovně:

13.2 (i) Po podání žaloby a podpůrných dokumentů musí žalovaná strana podat obhajobu, stanovit důkazy a označit svědky, jakož i své dokumenty, a to ve lhůtě uvedené v zákoníku (možná 28 dní) a před konáním jednání.nbsp;

13.3 (ii) Poté, co žalovaná strana podá obhajobu, soud během několika týdnů uvedených v zákoníku nařídí jednání, aby stanovil, co účastníci musí učinit do hlavního jednání (včetně toho, jak bude probíhat hlavní jednání). Toto jednání by se podobalo tzv. konferenci o řízení případu v anglickém systému nebo Fruher erster Termin v německém systému.

Soudce by s advokáty projednal, co se ještě musí učinit v oblasti shromažďování důkazních materiálů před tím, než může dojít k hlavnímu jednání a požádal by advokáty, aby odhadli, kolik času bude na hlavní jednání potřeba. Soudce by vydal příkaz, ve kterém by uvedl do jakého data musí každý účastník podniknout další nezbytné kroky a do kdy musí být připraveny znalecké posudky, a stanovil by předběžný termín hlavního jednání s uvedením délky jeho trvání.

13.4 (iii) Pokud by kterákoliv strana nedodržela harmonogram stanovený soudcem na prvním jednání, soudce by mohl dle svého uvážení uvalit několik sankcí, v závislosti na vážnosti následků pochybení účastníka co se týče harmonogramu. Tyto sankce by mohly zahrnovat pravomoc nepřipustit další důkazy nebo dokumenty, pravomoc vydat rozsudek nebo zamítnout žalobu, pravomoc stanovit hlavní jednání na jiný den a pravomoc nařídit účastníku, který pochybil, aby uhradil náklady druhého účastníka vzniklé v důsledku nedodržení podmínek příkazu.

13.5 (iv) Občanský soudní řád by měl být dále novelizován tak, aby obsahoval ustanovení o tom, že účastník, který hodlá předvolat svědka, je odpovědný za to, že soudu a druhému účastníku předloží nejpozději v den stanovený soudcem na prvním jednání svědecké prohlášení daného svědka uvádějící výpověď svědka na hlavním jednání. Toto prohlášení by nepřipravovali právníci, jednalo by se v podstatě o odpovědi svědka na dotazy položené písemně právníkem nebo účastníkem. Odpovědi by nebyly považovány za svědeckou výpověď do té doby, dokud by svědek nepotvrdil, že prohlášení je pravdivé a dokud by takové potvrzení nestvrdil ústně. Soudce a advokáti by pak příslušnému svědku mohli klást další dotazy. Účastník, jež svědka navrhl by standardně nebyl oprávněn navrhnout svědku, že jeho svědecká výpověď je nesprávná. Na druhé straně by však tento účastník byl vázán stvrzením pravdivosti výpovědi. Účastník by nebyl oprávněn předvolat svědka na hlavním jednání, pokud by se takový účastník nehodlal spoléhat na svědeckou výpověď takového svědka. V takovém případě by se obsah prohlášení nestal důkazním materiálem, pokud by si svědectví takového svědka nevyžádal druhý účastník nebo soud. Soud, druhý účastník a svědek musí být informováni o tom, že se účastník nehodlá spoléhat na svědeckou výpověď daného svědka v uvedené lhůtě přede dnem konání hlavního jednání. Pokud však druhý účastník nebo soud hodlá takového svědka vyslechnout, musí o tom informovat předem ve stanovené lhůtě.

13.6 Účastník, který předem nepředložil svědecké prohlášení by za normálních okolností nebyl oprávněn předvolat takového svědka na jednání.

13.7 Výhodou těchto prohlášení je, že podstatně snižují čas potřebný pro jednání a zabraňují překvapením na jednání, čímž pomáhají vytvářet uspořádanější jednání trvající určitou dobu; v takovém případě se i čas potřebný na jednání lépe odhaduje. Podstatně se tím sníží i počet nadbytečných dotazů zástupců účastníků.

13.8 Zaslechl jsem, že používání takových prohlášení by bylo v rozporu s Ústavou České republiky, která uvádí, že svědectví se poskytuje ústně. To není přesvědčivé. Svědek ústně před soudem uvede, že prohlášení je pravdivé. Do té doby není obsah takového prohlášení důkazním materiálem. Dle mého názoru by tak zásada jednání se svědectvím poskytovaným ústně zůstala zcela zachována.

14. Příkazy ke zmrazení majetku

14.1 Občanský soudní řád by měl být novelizován tak, aby tento opravný prostředek zahrnul pod procesní nástroje a odlišil jej od standardních předběžných opatření podle § 74. Zákoník by měl stanovit okolnosti, za kterých by bylo možné takový příkaz vydat, například pokud se na první pohled jedná o právoplatnou žalobu, žalovaný má majetek (který by měl být identifikován co nejpřesněji) v působnosti soudů České republiky a existuje reálné riziko, že žalovaný majetek zcizí před tím, než dojde k vynesení rozsudku, aby tím zmařil výkon takového rozhodnutí.

14.2 Zákoník by měl dále stanovit, že soud je dále schopen na určitou omezenou dobu zmrazit takovou část majetku žalované strany, která postačí k pokrytí nároku.

14.3 Zákoník by měl stanovit, že na konci lhůty příkazu ke zmrazení majetku nebo dříve, je-li to nezbytné, je žalovaná strana oprávněna předstoupit před soud, aby jej přesvědčila o zrušení příkazu. Současný požadavek spočívající v tom, že žalovaná strana může dosáhnout zrušení příkazu pouze prostřednictvím odvolání k soudu odvolací instance, by měl být zrušen.

14.4 S ohledem na skutečnost, že takové příkazy mohou mít vážný dopad na podnikání žalované strany, zákoník by měl konkrétně stanovit, že žádostem o zrušení takových příkazů musí být dána přednost před jinými soudními záležitostmi, pokud je to možné.

14.5 Tyto příkazy by se podobaly anglickým „freezing injunctions“ („opatření na zmrazení majetku“) a německým „Arrest“.

14.6 Aby se zvýšila účinnost těchto příkazů, zákoník by měl stanovit, že po vydání prvního příkazu by měl mít soudce pravomoc vydat další příkaz nařizující žalované straně, aby formou písemného prohlášení podaného u soudu a zaslaného žalobci ve velmi krátké lhůtě stanovené soudem uvedla povahu a místo, kde se nachází její majetek v jurisdikci českých soudů. Toto je pro efektivní fungování příkazů ke zmrazení majetku velmi podstatné, pokud žalobce ví o nedostatečném majetku na krytí hodnoty nároku. Takové prohlášení umožňuje žalobci předat oznámení o vydání soudního příkazu dalším bankám a třetím stranám, které mohou mít v držení další majetek žalované strany, a zjistit, zda-li žalovaná strana následně porušila příkaz soudu a majetek zcizila.

15. Pravomoc trestat porušování předběžných opatření

15.1 Nedostupnost sankcí za porušování předběžných opatření nebo nevyužívání takových pravomocí soudci představuje velký nedostatek justičního systému. Pokud strany sporu nejsou nuceny k respektování příkazů soudu, jsou vlastně připraveny na to je ignorovat. Osoby, se kterými jsem hovořil, se obecně domnívají, že v případě porušení předběžného opatření soudci reagují tak, že navrhnou, aby vůči účastníkovi, který se porušení dopustil, byla podána žaloba na náhradu škody. Jelikož je v řadě případů právě účelem předběžného opatření poskytnout určitou nápravu v případech, kdy by náhrada škody neposkytla adekvátní nápravu, reakce soudů na porušení předběžného opatření je neuspokojivá.

15.2 Základem právního státu je absolutní dodržování soudních příkazů. Pokud je známo, že porušování takovýchto příkazů není žádným způsobem potrestáno a pouze vyústí v další odpovědnost za náhradu škody, účastníci, kteří by měli být vázáni takovými předběžnými opatřeními je nebudou dodržovat, zejména v případech, kdy náhrada škody neposkytuje adekvátní náhradu. Zcela jasným příkladem je příkaz ke zmrazení majetku. Jakmile se žalovaná strana zbaví svého majetku, nebude žádná částka náhrady škody adekvátní nápravou, protože nebude proti čemu vykonat rozhodnutí.

15.3 Aby bylo jasné, že soudy nebudou tolerovat tuto neposlušnost, měl by být občanský soudní řád novelizován tak, aby obsahoval výslovný postup pro potrestání. V Anglii má soud, který vydal příkaz, jež byl porušen, pravomoc prošetřit chování účastníka, jež porušil příkaz, aby mohl stanovit, zda-li porušení bylo úmyslné, z nedbalosti nebo nevinné a aby si vyslechl důkazy daného účastníka nebo jeho zástupců. V závislosti na míře porušení má soud, bez ohledu na skutečnost, že se jedná o civilní soud, pravomoc odsoudit jednotlivce k výkonu nepodmíněného trestu nebo mu může uložit pokutu. Pokud je účastníkem právnická osoba, její majetek může být zabaven. V některých případech je možné, aby účastník, jež příkaz porušil, napravil takové porušení podniknutím určitých kroků vedoucích k dodržování příkazu. V takových případech může soud rozhodnout, že nevyužije svých pravomocí a neuloží trest, pokud není zřejmé, že účastník, jež se dopustil porušení, svou poslední možnost vyhovět příkazu nevyužil.

15.4nbsp; Protože takový trest se úzce vztahuje k trestnímu řízení, přesný procesní postup bude muset být ještě projednán ve světle Ústavy České republiky. Pro české občansko-právní prostředí by možná byl vhodnější jiný postup než ten, který se používá v Anglii. Německý postup vypadá tedy následovně. Co se týče příkazů na zmrazení majetku, jejich cílem je vytvořit zástavu movitých věcí, tzv. Pfandrecht. Pokud účastník, na něhož se příkaz vztahuje, poruší příkaz tím, že majetek zcizí, dopustí se trestného činu, tzv. Pfandkehr, podle německého trestního zákoníku. Za takové porušení může být potrestán soudy činnými v trestním řízení buď uložením pokuty nebo nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pokud se nezřizuje zástavní právo k majetku, předběžné opatření může obsahovat ustanovení o trestu v tom smyslu, že každé porušení předběžného opatření může být potrestáno pokutou v uvedené maximální výši (Zwangsgeld). Soud může uložit i nižší pokutu, v závislosti na míře porušení.

16. Rozsudek vyhlášený bez jednání

16.1 Jak jsem již naznačil, poslední změny občanského soudního řádu dávají soudci za určitých okolností pravomoc vydat rozsudek proti žalovanému, který nedodržel příkaz soudu na předložení důkazů v uvedené lhůtě (§ 118c).

16.2 Je však velmi žádoucí, aby soud měl pravomoc zhodnotit písemnou obhajobu žalovaného, aby se přesvědčil, zdali se jedná o pouhou „kouřovou clonu“, která nemá v zákoně žádné opodstatnění. Takový postup by šel velmi účinně ruku v ruce s navrhovaným postupem pro řízení případů (viz odst. 13 výše).

16.3 Občanský soudní řád by měl být upraven tak, aby žalobci dával možnost v určité minimální lhůtě před prvním jednáním oznámit soudu, že na prvním jednání hodlá oznámit, že žalovaná strana nemá žádnou podstatnou obhajobu celého nároku nebo jeho části a že by na tomto prvním jednání měl být vydán rozsudek ve prospěch žalobce v souvislosti s celým nárokem nebo jeho částí nebo podle odpovědnosti žalované strany ponechat výši náhrady škody na pozdější stanovení. Zákoník by měl být dále upraven tak, aby dával soudci pravomoc vydat rozsudek okamžitě a bez důkazů předkládaných na hlavním jednání, pokud se na základě předložených písemných materiálů domnívá, že žalovaná strana nemá žádnou reálnou šanci předložit dobrou obhajobu na hlavním jednání.

16.4 Podobný postup pro vydávání rozsudku bez ústních důkazů byl do anglického systému zakotven již dávno. V případě německých soudů může soudce po přečtení žaloby a obhajoby, pokud se domnívá, že obhajoba je neopodstatněná, informovat účastníky, že celou věc může vyslyšet beze svědků, pokud se rozhodl, že žaloba může být úspěšná. V německém systému existuje jeden velmi hodnotný institut, který se nazývá „Urkunden und Wechselprozess“. Ten umožňuje žalobci (pokud je v silném postavení), který žaluje o inkaso šeku nebo jiného zajištění nebo o dokument prodeje zboží získat příkaz k proplacení nárokované částky s tím, že žalovaný je oprávněn hájit se předložením důkazů na hlavním jednání.

16.5 Občanský soudní řád by měl být dále upraven tak, aby žalované straně dával možnost podat oznámení v minimální lhůtě před prvním jednáním o tom, že na základě materiálů obsažených v žalobě a dalších dokumentů nemůže být žaloba úspěšná a měla by být zamítnuta bez vyslyšení hlavních důkazů. Jedná se prakticky o obrácený postup doporučený v odst. 16.3 výše. Anglický systém takový institut obsahuje. U německých soudů se postup podobá tomu, který je popsán v odst. 16.4.

17. Obchodní rejstřík

17.1 Je potřeba urychleně podniknout kroky vedoucí ke zkrácení doby, ve které rejstřík zasílá potvrzení o prvozápisu společnosti a o dalších změnách v údajích zapisovaných do rejstříku; jedná se například o změny v základním jmění nebo statutárních orgánech. Cílem by mělo být 21 dní.

17.2 Aby bylo tohoto cíle dosaženo, musí se zlepšit kvalita administrativního personálu a soudců a je nezbytné zvýšit jejich počet. Doporučuji zadat vypracování studie, jejímž cílem by bylo zjistit, do jaké míry (a zda-li vůbec) je žádoucí využívat počítačově zpracované informace pro účely zápisu do rejstříku. Po vypracování studie by se mělo rozhodnout o maximální lhůtě pro zápisy do rejstříku a o náhradách škod; tato maximální lhůta by měla být uvedena v Občanském soudním řádu.

18. Příkaz k výkonu cizích rozsudků a cizích rozhodčích nálezů

18.1 Řešení problému s průtahy spočívá hlavně v lepším vzdělávání soudců, kteří mají tyto žádosti na starosti. Pokud by si byli přiměřeně vědomi příslušných zásad, neinklinovali by tolik k vytáčkám a nehledali by tolik výmluv pro nevydání konečného rozsudku.

18.2 Doporučuji proto, aby tyto záležitosti mělo na starosti jen několik vybraných soudců, kteří jsou zvláštně vyškoleni v této oblasti a jsou například obeznámeni s Bruselskou a Luganskou úmluvou. Institut pro další vzdělávání soudců by měl zajistit intenzivní a podrobné kurzy v této oblasti, které by byly založeny na praktických cvičeních zahrnujících problémy, se kterými se soudce řešící tyto žádosti může setkat. Tuto práci by měli dělat výhradně soudci, kteří již prošli školením institutu.

18.3 Občanský soudní řád by měl být upraven tak, aby obsahoval maximální lhůtu od podání žádosti o výkon do vynesení soudního rozhodnutí o výkonu. Cílem by mělo být 28 dní.

19. Nesoulad rozhodnutí

19.1 Nikdo od České republiky nečeká, že by do svého systému zavedla anglo-americký systém závazných precedentů. Aby však existoval určitý soulad v rozhodnutích, je důležité, aby předchozí rozhodnutí, a to alespoň rozhodnutí nejvyššího soudu, byla publikována, šířena a řazena podle předmětu sporu. Existuje domněnka, že několik soukromých firem zvažuje zveřejnění rozhodnutí nejvyššího soudu spolu s obsahem podle předmětu sporu. Je žádoucí, aby tyto zprávy byly mezi soudci a právnickou veřejností široce rozšířeny. Ministerstvo spravedlnosti by mělo podniknout nezbytné kroky vedoucí k financování rozšiřování kopií rozhodnutí nejvyššího soudu spolu s obsahem všem členům soudního systému. Pokud tak jako nyní budou tyto informace pouze na internetu, všichni soudci by měli mít přístup k internetu.

19.2 Nejvyšší soud by měl nastínit cestu soudcům nižších soudů, a to zejména krajských soudů, v tom smyslu, že by očekával, že pokud již nejvyšší soud vynesl rozhodnutí ve věci, která se neliší od věci, kterou má daný soud rozhodnout, soudce nižšího soudu by měl postupovat v souladu s rozhodnutím nejvyššího soudu.

19.3 Za účelem další podpory souladu rozhodnutí by měly být rozsudky krajských soudů v obchodních věcech zpřístupněny veřejnosti. Ideálním řešením by bylo, dát to do rukou soukromého nakladatelství, které by prodávalo kopie rozsudků jak v tištěné formě, tak na CD právnické veřejnosti. Seznam rozsudků podle předmětu sporu by byl naprostou samozřejmostí. Soudci by měli k dispozici buď kopie v tištěné formě nebo CD.

19.4 S ohledem na velký počet stížností na nesoulad a nemožnost předpovídat rozhodnutí v obchodních věcech je třeba se touto záležitostí zabývat přednostně. Ministerstvo spravedlnosti by mělo ustavit výbor, jehož členy by byli zástupci specializovaných obchodních soudců Nejvyššího soudu ČR a krajských soudů, České advokátní komory, Institutu pro další vzdělávání soudců a profesoři obchodního práva na Karlově univerzitě v Praze a na Masarykově univerzitě v Brně. Výbor by se snažil pomoci ministerstvu v tom, jak co nejefektivněji naplnit potřebu publikovaných rozsudků soudů s ohledem na potřeby soudců a vzdělávacích institucí.

20. Povědomí soudců o potřebách obchodního světa

20.1 Abychom odstranili nedůvěru v soudce a jejich chápání fungování obchodního světa ze strany těch, kteří se s prací soudů setkávají, je třeba urychleně podniknout kroky jak na úrovni školení soudců, tak na úrovni organizace soudů.

20.2 Co se týče školení soudců, Institut by měl přehodnotit své kurzy obchodního práva, aby se přesvědčil, že zdůrazňují praktickou aplikaci Obchodního zákoníku do obchodních situací skutečného života, na rozdíl od pouhých teoretických zásad uvedených v Obchodním zákoníku. Kurz by měl zahrnovat přednášky komerčních právníků provozujících praxi, včetně podnikových právníků obchodních organizací, aby soudní čekatelé a kvalifikovaní soudci byli dáni do kontaktu s potřebami obchodu a průmyslu. Soudci, kteří si neuvědomují, že v moderním obchodním životě hraje tok finančních prostředků klíčovou úlohu, nikdy nebudou obchodní komunitou respektováni.

20.3 Co se týče organizace soudů, je důležité, aby si obchodní soudci uvědomili pohled těch, kteří se spoléhají na služby soudů. Abychom udrželi obchodní soudce v kontaktu s těmi, kteří využívají služeb soudu, doporučuji, aby každý zkušený obchodní soudce ustavil na svém krajském soudu výbor (users' liaison committee), jehož členy by byli zástupci místního obchodu a průmyslu, zástupci místních advokátů, kteří hlavně zastupují své klienty, a zástupci specializovaných obchodních soudců. Každý výbor by se scházel v rámci soudu tak dvakrát až třikrát ročně s tím, že na každé schůzce by se příjemci služeb soudu mohli dotazovat na služby soudu, jako například zpoždění, procesní problémy nebo administrativní záležitosti a soudce s dlouholetou praxí by na dané schůzce informoval o práci obchodních soudců, jako například o počtu vedených sporů, průměrné době získání termínu pro jednání, problémech s řízením případů atd. Cílem by mělo být vypracovat si dobrý pracovní vztah a vzájemné porozumění mezi soudci, advokáty a klienty.

21. Administrativní povinnosti soudců

21.1 Soudci jsou velmi dobře vyškolení právníci. Nejdříve stráví pět let na univerzitě a poté dva roky jako justiční čekatelé. Ve srovnání s jinými pracovníky státní správy jsou relativně vysoce hodnoceni. Jejich čas proto stojí stát peníze a proto by měl být využíván co nejefektivněji. Poptávka po specializovaných obchodních soudcích se pravděpodobně zvýší s expanzí obchodu. Zejména na krajských soudech se pravděpodobně objem obchodních sporů zvýší.

21.2 Aby soudci mohli co nejvíce času strávit v soudní síni, je nezbytné snížit velké současné požadavky na plnění administrativních povinností. Jedna taková povinnost má vážný dopad na efektivnost soudního řízení. Jedná se o požadavek, že by soudci v průběhu jednání měli připravit protokol o ústních důkazech každého svědka. To způsobuje velké průtahy v jednáních. Tyto protokoly se stávají součástí soudního spisu, ale nezdá se, že by hrály podstatnou roli, která by nemohla být uspokojena jinak. Alternativním řešením by bylo nahrávat veškeré ústní důkazy na kazetový magnetofon. Pokud by se kterýkoliv účastník nebo soudce potřeboval odvolat na přesná slova svědka, bylo by možné pásku přepsat. Pokud by si přepis vyžádali účastníci, museli by za něj zaplatit. Je celkem jasné, že přepis by byl potřeba pouze pokud by bylo podáno odvolání proti zjištěnému skutkovému stavu v rozsudku. Odvolání se podává maximálně proti 30% rozhodnutí soudu prvního stupně. Není znám rozsah odvolání, u nichž došlo k odvolání proti zjištěnému skutkovému stavu.

21.3 Je jasné, že pokud by soudci nebyli nadále zodpovědní za přípravu protokolů a tato povinnost by byla nahrazena nahráváním na kazetové magnetofony, soudům by tyto kazetové magnetofony musely být dány k dispozici, někdo by je musel obsluhovat, bylo by potřeba archivovat pásky a vytvářet jejich seznamy a v případě žádosti o přepis by musely být příslušné pásky vyhledány a přepsány. Náklady na nákup magnetofonů by však stále byly po celou dobu životnosti přístroje nižší, než náklady na čas soudce, který by byl uspořen tím, že soudce by nemusel připravovat protokol. Odhadem lze říci, že pokud by byl zrušen institut protokolu o důkazech, úspora času v souvislosti s prováděním důkazů by činila alespoň 25%. Magnetofon by mohl zapínat a vypínat soudce; archivaci a vyhledávání pásek by měli na starosti administrativní pracovníci soudu.

21.4 Co se týče administrativních povinností soudců mimo soudní síň, tyto činnosti odhadem zabírají alespoň 50% pracovního času soudce. Tím se dostáváme k otázce, jestli soudci nejsou žádáni o to, aby plnili funkce, které mohou velmi dobře plnit i méně placení a méně kvalifikovaní pracovníci. Například je překvapivé a zároveň neuspokojivé, že by se soudce měl jakkoliv podílet na dostupnosti svědka projednáváním záležitosti přímo se svědkem. Přímý kontakt mezi soudcem a potencionálním svědkem jinak než v přítomnosti zástupců stran je v zásadě špatný, jakož i časově náročný. Pokud by účastníci sami byli odpovědní za zajištění svých svědků na své vlastní náklady, ušetřilo by se dost času soudců, jakož i peněz ze státní pokladny.

21.5 Doporučil bych proto, aby ministerstvo spravedlnosti vypracovalo plány, jak krajské soudy vybavit kazetovými magnetofony a prostředky na archivaci a katalogizaci pásek; dále by mělo navrhnout změnu Občanského soudního řádu vedoucí ke zrušení požadavku, aby soudce vypracovával protokol o důkazech.

21.6 Dále bych doporučil, aby ministerstvo spravedlnosti sestavilo pracovní skupinu, jejímž úkolem by bylo prošetřit jakým způsobem a v jakém rozsahu by bylo možné soudce uvolnit z jejich současných administrativních povinností tyto povinnosti by poté mohl plnit méně placený administrativní personál

22. Vzdělávání soudců v řízení případů

22.1 Ze zkušeností vyplývá, že v oblasti řízení případů by změny procesních pravidel, které pro soudce představují zcela nové a jim neznámé řízení, nebyly efektivní, pokud by nedošlo k úplné změně myšlení soudců. Soudci, kteří byli vyškoleni na to, aby pouze reagovali na určité podměty se asi těžko předělají tak, aby tyto podněty sami dávali. Je potřeba je vyškolit tak, aby přijali robustnější a aktivnější přístup, pokud jednají s advokáty, kteří vytvářejí překážky, irelevantní důkazy a jiné záležitosti, které mohou vyústit v průtahy.

22.2 S ohledem na povahu současného procesu v České republice nemá žádný se současných soudců přímé zkušenosti s fungováním režimu na řízení případů. Aby alespoň někteří soudci měli přímé zkušenosti s tímto režimem, aby pak mohli být využiti jako hlavní lektoři školicího programu pro soudce organizovaného Institutem pro další vzdělávání soudců, doporučuji, aby malá skupina anglicky mluvících soudců z krajských a okresních soudů navštívila Londýn, kde by mohli sledovat řízení případu v praxi na obchodním soudu a jiných soudech a měli by příležitost hovořit o případech, které uvidí, s anglickými soudci. Tím by si tito soudci tuto techniku řízení případu přivlastnili natolik, aby mohli své zkušenosti předávat dalším soudcům v rámci plánovaného programu seminářů organizovaných Institutem.

23. Zavádění doporučení uvedených v této zprávě

23.1nbsp; Dále bylo dohodnuto, že bych se zhruba kolem 26. listopadu 2000 měl vrátit do Prahy, abychom si tuto zprávu mohli projít s ministrem spravedlnosti a projednat zároveň zavádění doporučení v ní uvedených. Za tím účelem bylo dohodnuto, že bude ustavena malá resortní pracovní skupina, jejímž členem bude i náměstek ministra spravedlnosti JUDr. Baxa. Členem skupiny by také měl být alespoň jeden specializovaný obchodní soudce.

23.2nbsp; Práce skupiny by se zaměřila na přípravu zprávy pro ministra spravedlnosti co se týče zavádění doporučení uvedených v této zprávě. Práce by měla být dokončena před koncem roku.

23.3 Pro práci pracovní skupiny by bylo velmi dobré, kdyby těsně před jejím zahájením přijel Dr. Baxa na krátkou návštěvu do Londýna, aby sám mohl být svědkem řízení případu na Obchodním soudu v Londýně.

Soudce Colman - 6. listopadu 2000, Velká Británie