Dokud budou mít soudci absolutní monopol a žádnou odpovědnost, není prakticky naděje na zlepšení kvality justičních služeb. Úporná snaha různých lobbistických struktur vede ke stagnujícím a degenerativním poměrům v soudnictví. To, co si řada lidí jen myslí, říká nahlas ekonom, právník a pedagog, který je považován za jednoho z "otců" naší kuponové privatizace.

Zdroj: Tříska, D.: Veřejná služba poskytovaná soudy a její organizace. In: Bažantová, I. Loužek, M. (eds.): Potřebuje české soudnictví reformu? Sborník CEP č. 34/2004, s. 33-46.

Veřejná služba poskytovaná soudy a její organizace

Dušan Tříska, CD-F, a.s.

V tomto textu budeme postupovat poněkud jinak, než je většinou obvyklé v běžných analýzách organizace soudnictví. Náš výklad založíme na metodologii ekonomické analýzy a rozdělíme jej do těchto témat:

1. Pokusíme se předložit poněkud zobecněný pohled na povahu služby, kterou poskytují soudy, tj. na to, čím se soudy a soudci ve skutečnosti zabývají;
2. Několika poznámkami se vrátíme k pojmům institucionální přizpůsobování, reforma, transformace a monopol;
3. Výklad zakončíme několika úvahami o tom, jaké změny v postavení soudnictví lze očekávat, a to zejména z hlediska jeho schopnosti rozhodovat obchodně-právní spory.

Soudci jako zprostředkovatelé

1. Funkce a postavení soudu
Vlastní předmět činnosti soudu a soudců zde budeme, pro mnohé asi překvapivě, prezentovat pomocí jejich „zprostředkovatelského“ postavení v procesu vyjednávání.

1.1 Obecný intermediátor
Vyjednávání je centrálním pojmem ekonomické analýzy, která jej zavádí, volně řečeno, jako bilaterální komunikaci, jejíž proti‑strany mají odlišné zájmy. Na obr. 1a jsou zachyceny dva vyjednávající subjekty A, B s tím, že jako INT je zde označen subjekt, který jejich vyjednávání „zajišťuje“.

Takovým INT je například:

• burza (například cenných papírů), která stanovuje a vynucuje pravidla vzájemné komunikace mezi prodávajícím a kupujícím,
• tzv. arbitr, či mediátor zajišťující vyjednávání mezi proti-stranami nějakého sporu,
• soud (viz dále).

Ekonomická analýza vyjednávání

V duchu ekonomické analýzy budeme říkat, že INT poskytuje stranám A, B nějakou službu - na obr. 1a ji označujeme jako intA, resp. intB. Jejím cílem je snížit náklady subjektů A, B s vyhledáním jeden druhého, dosažením výsledku vyjednávání a případně i vynucením tohoto výsledku. 1*)
Ekonomická analýza se mimořádně podrobně zabývá případy, kdy předmětem vyjednávání je kupní smlouva, a to zejména její uzavření. Subjekty A, B jsou v takovém případě též prezentovány jako strana nabídky, resp. poptávky.

V návaznosti na naše předchozí příspěvky 2*) zde předpokládáme, že analytické postupy, které pro kupní smlouvu vypracovala ekonomie, lze s výhodou použít i pro popis jiných druhů vyjednávání, včetně například „komunikace“ mezi státním zástupcem a obžalovaným.

1*) Podrobněji viz Tříska (2002).
2*) Tříska (1999).

Zejména právní pohled na vyjednávání (na rozdíl od ekonomického) považuje často za účelné proti-strany A, B rozlišit na navrhovatele a adresáta návrhu, kde:

Navrhovatel požaduje trest odnětí svobody

• navrhovatel (NAV) se něčeho domáhá, tj. něco požaduje; příkladem je ten, kdo předkládá návrh na uzavření smlouvy, nebo oznamuje pojistnou událost, či navrhuje (požaduje) trest odnětí svobody,
• adresát návrhu (požadavku) je tím, od něhož se očekává nějaká re-akce na návrh; v dalším bude tento subjekt pro jednoduchost označovat jako odpůrce (ODP).

Uvedená terminologie pro NAV a ODP samozřejmě nemůže být přiléhavá pro všechny myslitelné případy vyjednávání. Pokusme se tedy nad tuto nepatřičnost povznést, neboť zde chceme především jasně vymezit stranu, která je „iniciátorem vyjednávání“ a tedy i proti-stranu, která již jen nějakým způsobem reaguje, například akceptuje návrh (požadavek), uplatní nebo neuplatní proti němu nějakou „námitku“ apod.

Struktura operací

Službu int z obr. 1a vymezujeme nejobecněji tak, že INT na jejím základě přijímá a dále zpracovává návrhy a re-akce na ně. Pro faktickou podobu činností, které vykonávají soudy a soudci může být zajímavé, jak lze na obecné úrovni službu int strukturovat. Na jiném místě 3*) jsme ji vymezili pomocí osmi operací int0 až int7, kde:

int0 vyhledání a přijetí návrhu (požadavku)
int1 ověření platnosti návrhu
int2 ověření odůvodněnosti návrhu
int3 doručení návrhu adresátovi
int4 vyhledání a přijetí re-akce na návrh
int5 ověření platnosti re-akce
int6 ověření odůvodněnosti re-akce
int7 spárování návrhu a re-akce na něj

Předložená struktura operací je zobecněním nejrůznějších analytických výsledků. Zejména se však opírá o standardy vytvořené pro účely softwarové podpory elektronického obchodování, například koupí a prodejů na tzv. elektronických burzách. 4*) Zde tedy tento metodologický vklad předkládáme jako jednu z možností, jak činnost soudů přiblížit činnosti jiných intermediátorů a případně i v soudní praxi využít rutin, které si vypracovali pro svá rozhodování.

Služba poskytovaná soudem

1.2 Služba poskytovaná soudem
Specificky nás bude samozřejmě zajímat ta konkrétní varianta obr. 1a, kdy int má podobu specifické služby, označíme ji sos, poskytované intermediátorem dále označovaným jako soud. V mnoha případech má pak taková sos povahu „rozhodování sporu“ (viz obr. 1b).

3*) Viz například Tříska (2000).
4*) Máme na mysli postupy aplikované na trzích typu NASDAQ, či RM-Systém.

Law and Economics

Právě uspořádání z obr. 1b je systematicky studováno tzv. Economics of Contracting, 5*) kterou lze považovat za základ samostatně se etablujícího oboru myšlení Law and Economics. 6*) Zde upozorňujeme, že z tohoto oboru lze čerpat mimořádně silné podněty pro rozvoj vlastní právní nauky. 7*)
Bylo řečeno, že v roli INT mohou vystupovat nejrůznější „instituce“, včetně podnikatelů typu „dohazovač“ (tzv. mediátor), či pseudo-podnikatelských institucí typu „hospodářská arbitráž“.

Na obr. 1c je tedy zachycen případ, kdy SOUD vystupuje jako INTsup „vyššího stupně“, který je oprávněn tak či onak „opravit“ rozhodnutí INTinf nějakého „nižšího stupně“. Pro ilustraci uveďme tyto dva příklady uspořádání z obr. 1c:

• soud, který rozhoduje spor mezi účastníkem burzovního obchodu a burzou,
• SOUD, který rozhoduje ohledně tzv. opravných prostředků proti rozhodnutí SOUDU nižšího stupně.

Na obr. 1b, 1c jsou zachyceny pouze služby sos a není tam tedy zachycena žádná protihodnota, kterou by uživatel sos za tuto službu platil.

Kdo hradí náklady?

Pro standardní ekonomickou analýzu je ovšem int, a tedy i sos, služba jako každá jiná a proto si hned položí otázku, z jakých zdrojů jsou hrazeny náklady SOUD-u. Mimořádně se pak zajímá o tzv. externality, kdy tyto náklady nehradí ten, komu je sos fakticky poskytována (kdo z ní má prospěch).

Formálně zachycuje tuto otázku obr. 2, kde hledaná protihodnota je označme symbolem x s tím, že jako x = 0 reprezentujeme případ, kdy uživatel služby sos, za ni explicitně nic neplatí, protože příslušné náklady jsou hrazeny jinak, například z veřejných rozpočtů, tj. z daní všech občanů.

5*) Viz například Posner (1979); Grossmann, Hart (1983); Hart, Holmstrom (1987); Holmstrom, Tirole (1989); Lowry (1976), Posner (1992). Viz též Tříska (2001a).
6*) Souhrnně je obor prezentován v Bouckaert, B., De Geest, G. (eds., 2000). O vztahu ekonomie a práva píše u nás též Klaus (1999).
7*) Sám protagonista oboru R. Poster je hlavním povoláním soudce nejvyššího soudu.

Kvalita služby nezávisí na spokojenosti zákazníka

Tak, či onak: je-li x = 0, pak kvalita poskytované služby nezávisí na „spokojenosti“ toho, komu je tato služba poskytována (ať je jím kdokoli a ať již je toto uspořádání „chvályhodné“, nebo „zavrženíhodné“). 8*)

Vyjednávací síla

1.3 Vyjednávací síla
Tuto část výkladu zakončíme připomenutím, že ekonomie uvedenou analýzu dále rozvine tak, že pro každý subjekt NAV a ODP vymezí jeho „vyjednávací sílu“. V našem případě bychom ovšem měli rozlišovat poměry sil: mezi subjekty NAV a ODP (viz obr. 1b); mezi SOUDEM a jednotlivým NAV, resp. ODP (viz obr. 2).
Zajímat by nás jistě měly především vyjednávací síly sub b), zejména pak jejich případná asymetrie vyvolaná například odlišnou informovaností vyjednávajících proti-stran, administrativními omezeními apod.

2. K pojmu reforma
Na tomto místě, poté, co jsme naznačili, čím je pro nás SOUD, zcela změníme úhel pohledu a budeme se zabývat bližším vezením pojmu „reforma“.

Justice stále na pokraji zájmu?

2.1 Institucionální přizpůsobování
Začneme tím, že institucionální změny, ke kterým došlo po listopadu 1989, zcela jistě nebyly provedeny ve všech sférách společnosti se stejnou intenzitou. Je až s podivem, kolik prostoru bylo a stále je věnováno diskusím o transformaci ekonomiky (podnikové sféry) a jak nepoměrně méně pozornosti je věnováno institucionálním změnám v ostatních oblastech společnosti, politice, kultuře či soudnictví.

Názorové střety z let 1990-1993 jsou tedy dobře zdokumentovány pro ekonomickou transformaci a co naopak chybí, je relevantní dokumentace obdobných diskusí z jiných oblastí, pokud ovšem takové diskuse byly vůbec systematicky vedeny.

Potřebuje soudnictví reformu?

Odlišné přístupy k té či oné oblasti institucionálních změn lze ilustrovat i na tom, jak jsou pro ně používány termíny - „převrat“, „transformace“, či „reforma“:

• Politický systém: v roce 1990 již bylo jen málo hlasů (na rozdíl od roku 1968), které by navrhovaly nějakou reformu komunismu; všem již bylo jisté, že zhroucený systém je třeba nahradit něčím zcela novým;
• Ekonomika: transformační politika byla výsledkem ostrého střetu s tzv. gradualisty (Šik, Vlasák, Šilhan, Komárek, …); až jejich porážka umožnila důsledně deregulovat ceny, zavést směnitelnost měny (zrušit devizové normativy a tuzexové poukázky), privatizovat apod.;
• Ostatní oblasti: dodnes se např. diskutuje o tom, zda vůbec potřebujeme nějakou „reformu“ soudnictví a případně „jakou“.

Kdo se ujme úkolu?

Přirozeně se tedy klade otázka, zda uvedené odlišnosti vyplývají takříkajíc „z povahy věci“, nebo zda jsou důsledkem té či oné akceschopnosti představitelů příslušných oblastí života, tj. jejich zájmů a schopností, včetně schopnosti založit relevantní politickou sílu, která jediná může tu či onu strategii prosadit. Z dalšího výkladu vyplývá, že správná odpověď je odpověď druhá.

Porovnáme-li stav institucionálních změn po zhruba čtrnácti letech (k prosinci 2003), dojdeme k těmto, intuitivně snad dobře přijatelným závěrům: relativně rychle (a levně) byl vytvořen zcela nový politický systém, který navíc prokazuje mimořádně vysokou efektivnost. Byly položeny (za jistě nemalých nákladů) solidní základy pro dokončení transformace podnikové sféry (ekonomiky).

Obecné potíže s veřejným sektorem

Evidentně však zaostává institucionální adaptace tzv. veřejného sektoru, železnice, pošta, zdravotnictví. V rámci veřejného sektoru je na tom soudnictví zřejmě hůř než ostatní

8*) Podrobně jsme obdobný obrázek analyzovali pro interakci zdravotnického zařízení a jeho pacienta, Tříska (2001b). Srovnej též Holman (2002),Tříska (2002), Klaus (2000).

složky. V rámci soudnictví pak zaostávají především ty jeho obory, na které po listopadu 1989 dolehla zcela nová agenda, zejména související s podnikáním.

Stavovský lobbying - brzda vývoje

2.2 Institucionální monopol
Ekonomie považuje za prokázané, že mnohé profesní skupiny (zejména lékaři, právníci, pracovníci veřejnoprávní televize, či státně bezpečnostních služeb) se trvale pokoušejí posílit své postavení, svoji vyjednávací sílu, a to samozřejmě - na úkor ostatních, méně vlivných společenských skupin. Všudypřítomným argumentem těchto skupin jsou tzv. specifika jejich stavu, zejména pak potřeba zajistit zvláštní ochranu jeho nezávislosti. Lze tomu říkat stavovský lobbying.

Monopol, jaký nemá obdoby

V případě soudnictví byl u nás požadavek nezávislosti prosazen ve zcela unikátním, zatím nepřekonaném rozsahu, kdy:

1. Příslušníci stavu, tj. soudci jsou de facto neodvolatelní - jsou totiž jmenováni, a to doživotně, tj. „bez časového omezení“,
2. V nejvýznamnějších záležitostech řídí soudci sami sebe - prostřednictvím samosprávy cechovního typu,
3. Uživatelé (veřejných) služeb sos zpravidla nemají žádnou volbu, kdo konkrétně jim má příslušnou službu poskytnout, u kterého soudu ji mohou poptávat.

Degenerativní účinky monopolu

Uvedené charakteristiky jsou v ekonomii označovány jako „dokonalý monopol“ s tím, že pro ekonomický monopol lze snadno doložit jeho degenerativní dopad na společnost. Všechny extenze ekonomické analýzy pak ukazují, že obdobně devastující účinky má i každý jiný monopol, tj. nejen ten ekonomický. Argumentace pro takové závěry se opírá o absenci příslušných koordinačních mechanismů.

Kvalita práce závisí pouze na ochotě soudců samotných

2.3 Koordinace společenského chování
Učebnice (přinejmenším ekonomie) rozeznávají tři způsoby koordinace lidské činnosti: behaviorální (zvykový), tržní (založený na interakci nabídky a poptávky) a přikazovací (založený na hierarchických vztazích nadřízenosti a podřízenosti). Z našeho předchozího výkladu zřetelně vyplývá, že naše soudnictví nepodléhá ani tržní kontrole, ani žádné přímé administrativní regulaci (například prostřednictvím resortního ministerstva).

Nezbývá tedy než konstatovat, že kvalita (výkonnost, efektivnost) takového soudnictví plně závislí na behaviorální složce společenské koordinace, tj. jednoduše řečeno, na morálně volních vlastnostech našich soudců.

Předchozí konstatování lze v poněkud jiné dikci 9*) a možná poněkud srozumitelněji pro ne-ekonomy vyjádřit pomocí dvou postupů, jak může spotřebitel (obecný uživatel nějaké služby) projevit svou nespokojenost: tzv. exit umožňuje spotřebiteli, aby bez dalšího přestal nekvalitní službu používat, tj. aby svoji poptávku adresoval konkurenci, či tuto službu nahradil nějakou zcela odlišnou aktivitou, tzv. voice nutí spotřebitele, aby „pozvedl hlas“ a tak či onak si stěžoval na nekvalitu poskytnuté služby.

Stížnosti - jako za starých časů

Literatura pak dokládá, že anonymní a (v ideálním případě) dokonale nenákladná metoda exitu je vždy efektivnější než jakákoli „stížnost“. Tato analýza nás jistě vede k otázce, jaké možnosti má dnešní nespokojený zákazník soudů. Jak bylo řečeno, v zásadě nemá k dispozici ani tu nejméně efektivní metodu protestu, když na soudce si může stěžovat zase jenom u soudce (obdobně je tomu ovšem ve zdravotnictví, a stejně tomu bylo za „starých pořádků“, kdy na nekvalitně pracujícího člena KSČ jsme si mohli stěžovat zase jen u nějakého člena KSČ).

Nízká kvalita soudců

Je-li pravda, že kvalita soudnictví závisí výhradně na morálně volních vlastnostech našich soudců, pak je též třeba zdůraznit následující: Za nesmyslně nepravděpodobnou bychom měli považovat hypotézu, že kdokoli (včetně dnešního prezidenta republiky) může být kdy schopen z celého národa vybrat a doživotně jmenovat dostatečně kvalitní osobu pro

9*) Hirschman (1970).

výkon nějaké funkce, tím spíš má-li být takových osob řádově několik tisíc, či dokonce má-li jít o výkon funkce soudcovské (viz dále). I kdyby byli soudci prezidentem vybráni v dostatečné kvalitě, výše popsané degenerativní prostředí jejich výchozí přednosti nepochybně naruší.

Výmluvy, odklady, průtahy...

Právě nízkou kvalitu soudců (ať již tu výchozí, či postupně vyvolanou) považujeme za hlavní důvod, proč soudci masově dávají, pod jakoukoli výmluvou, přednost neřešení, odkladu rozhodnutí „ve věci“, proč každé podání rádi vrátí pro formální a procesní nedostatky a proč ohledně opravných prostředkům dávají přednost „kasaci“ před „apelací“.

2.4 Podniková analogie
Tento oddíl zde zařazujeme u vědomí, že každé srovnávání různých sfér společnosti může být napadeno. Na druhé straně může být někdy právě takto odhalena jinak skrytá absurdita některých opatření státu.
V listopadu 1989 bylo v tehdejším Československu zhruba 2 600 státních podniků a jejich ředitelů, což je údaj shodou okolností srovnatelný s dnešním počtem 2 700 soudců. Představme si tedy, že na tyto podniky by byla v letech 1990-92 použita reformní strategii aplikovaná v soudnictví. Neboli:

Podniková analogie

• stát by nejdříve provedl částečnou očistu řídících kádrů (podnikových managementů),
• poté by stát všechny ředitele státních podniků znovu jmenoval, a to doživotně,
• stát by vymezil spádové oblasti, z nichž by byla každému podniku (a jeho řediteli) přidělena jeho klientela; žádný zákazník by tedy neměl volbu, se kterým podnikem vstoupí do obchodního jednání,
• kvalitu ředitelů a jejich odborný růst by vymezoval jejich samosprávný orgán, nějaká ředitelská unie.

Doživostní jmenování 3 tisíc ředitelů

Naši tezi o neschopnosti kohokoli jmenovat 2 700 kvalitních funkcionářů nyní ilustrujme tak, že pokud by ji snad chtěl někdo zpochybnit, měl by též požadovat, aby náš prezident republiky doživotně jmenoval nejen soudce, ale i všechny ředitele nejvýznamnějších podniků.

Autor předpokládá a trochu i doufá, že čtenáři budou výše uvedený myšlenkový experiment považovat za provokaci anebo grotesku. Jen pro úplnost tedy připomene, že zcela jinak byly návrhy v tomto duchu chápány v roce 1990 reformátory naší ekonomiky (viz tzv. gradualisté zmínění v předchozím textu).

Jak rozpoznat talenty?

Dnes už máme k dispozici dobře zdokumentovanou zkušenost tranzitivní ekonomiky. Jasně se prokázalo, že geneze „optimálních ředitelů“ je a nezbytně musí být mimořádně složitý, relativně dlouhodobý a samozřejmě i nákladný evoluční proces. Ke zkouškám a omylům při něm dochází na všech stranách společenských interakcí a jeho neodmyslitelnou součástí je masivní, často ve spirálách probíhající pohyb věcných a personálních složek podnikové sféry.

Opět jen pro ilustraci proto připomeňme triviální fakt, že součástí uvedené dynamiky se staly i neustálé příchody a odchody zahraničních investorů a jimi dosazených managementů. A přitom: při vší této dynamice, kdy poločas rozpadu podnikového managementu se často měří v měsících, si jistě stále nemyslíme, že již bylo ustaveno nějaké optimální uspořádání, pořád jsme, zcela pochopitelně, nespokojeni, zcela jistě nejsme na konci cesty, pokud vůbec nějaký konec v uvedeném případě máme vůbec hledat.

3. Očekávaný vývoj
Pokud jsme si vysvětlili, co ve skutečnosti dělá soud a jak rozumět pojmu reforma, zbývá již jen doplnit, co lze od očekávat „soudní reformy“.

3.1 Minimální reformní program

Zrušme soudcovskou definitivu!

Z předchozího vyplývá, že autor nemá nejmenších pochyb o tom, že pokud možno okamžitě je třeba zrušit soudcovskou definitivu a soudcovskou samosprávu. Tentýž autor samozřejmě vidí i to, že vyjednávací síla soudcovské lobby je dnes tak velká, že do politického střetu se s ní neodváží vstoupit žádný politik, který svou kariéru myslí vážně.

Tři superprofese: Novináři, zdravotníci, soudci

Zobecněme tak, že v této zemi se etablovaly a v zákopech ukryly přinejmenším tři nedotknutelné super-profese: novináři, zdravotníci a soudci. Politickou sebevraždu by pak spáchal každý poslanec, či dokonce ministr, který by se osmělil, byť jen v diskusi nadhodit téma, které fakticky, či domněle ohrozí tzv. nezávislost některé z těchto skupin.

Před soudci není úniku

Mezi uvedenými super-občany jsou přitom soudci ještě o stupínek výš, neboť uživatel jejich služeb před nimi nemá žádný myslitelný únik (v případě novinářů má spotřebitel vždy volbu nečíst jejich výplody a v rámci zdravotnictví zase do jisté míry může vyhledat jiného lékaře).

Výnam obchodních soudů se sníží na minimum

3.2 Marginalizace obchodních soudů
Nemožnost reformovat soudnictví je silně depresivní fakt. Asi jen vrozený optimismus nás tedy vede k naději, že význam soudů, přinejmenším v oblasti obchodně-právní, se již brzy sníží na minimum. Argumentaci pro takovou prognózu předkládáme ve zbývajících oddílech.

Obchodní tématika byla pro naše soudy zcela nová, a proto samozřejmě ještě ani nemohly nabídnout dostatečně reprezentativní vzorek soudních rozhodnutí upravujících rutinně se opakující případy.

Precedenty nebo kvaziprecedenty

Možná lze odhadnout, že takový vzorek by mohl být k dispozici již v horizontu následujících deseti let. Není přitom ani tak důležité, jak kvalitní, či nekvalitní tato standardizovaná řešení problémů budou, tj. jak kvalitní budou jejich původci nebo právní řád, na jehož základě příslušné judikáty vznikly. Jediné, co má pro reálný život podnikatele význam, je již samotná existence těchto standardů, tj. existence něčeho, čemu se dá přizpůsobit.

Objem soudní agendy se v uvedeném případě sníží proto, že protistrany nebudou ve sporu pokračovat, budou-li schopny relativně spolehlivě odhadnout, jak by předmětnou situaci vyřešil soud (všimněme si, že ani náznakem pro naši analýzu nepotřebujeme rozlišovat systémy podle toho, zda soudní rozhodnutí je, či není pramenem práva).

Arbitráže - plíživá privatizace soudnictví

V návaznosti na předchozí hypotézu lze tedy očekávat, že se zvýší rozsah mimosoudního řešení sporů. Advokát, který dnes klienta zastupuje u soudu, jej bude stále častěji zastupovat v jednání s advokátem protistrany. Tato profese se tak bude časem de facto transformovat do funkce tzv. mediátorů, či dokonce arbitrů.

Právě tyto procesy (možná i s širším využitím již dnes existujících pseudostátních arbitráží) lze snad s jistou nadsázkou považovat za plíživou (skrytou) privatizaci soudní agendy tj. privatizaci funkcí, jejichž ekonomickou podstatu jsme blíže vyložili v kapitole 1 tohoto textu.

Důvěryhodnost má také tržní cenu

Poslední argument ve prospěch marginalizace soudů začněme konstatováním, že zralost trhu je vymezena i tím, do jaké míry poskytuje (signalizuje) informace o důvěryhodnosti (kvalitě) jeho účastníků, 10*) a jeho účastníci jsou připraveni důvěryhodnost protistrany ocenit.

Tranzitivní ekonomika je ve svých počátcích samozřejmě zahlcena nezralými subjekty, jejichž důvěryhodnost často nelze ani odhadnout. Dnešní podnikatelé však svou historii počítají v letech, nikoli jen týdnech a měsících. Pro ně pak již dává poněkud lepší smysl se ptát, jak se zachovali v minulosti, zda dodrželi, co slíbili, zda (včas a řádně) uhradili dlužnou částku, anebo dodali zboží v požadovaném objemu a čase.

Současně s tím se naši podnikatelé postupně poučili, že i důvěryhodnost má svou tržní cenu. Ten, kdo chce ušetřit tím, že zboží objedná od neznámého s.r.o. ze střední Afriky, se

10*) Téma „signalizace kvality“ bylo diskutováno na semináři CEPu u příležitosti udělení Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001.

tedy nemůže divit, pokud objednané zboží třeba vůbec nikdy neuvidí. Snad ještě lépe bychom měli rozumět pocitům podnikatele, který zmíněné s.r.o. dodá zboží a nyní již jen čeká (a čeká) na zaplacení. Obdobně nemá být co překvapen zaměstnavatel, který dá práci lidem, o nichž si předem neobstará dostatečně věrohodné reference.

Odpovědnost státu nebo managementu?

Jinak řečeno, asi je stále ještě nezralý podnikatel, který očekává, že mu s popsanými problémy pomůže stát (resp. soud). Selhání nedůvěryhodného obchodního partnera, zaměstnance apod. samozřejmě není primárně případem pro stát/soud, ale pro představenstvo firmy, které by mělo uvážit, zda a jak jeho management zvládá své úkoly.

Všechny pravomoci, žádná odpovědnost

4. Shrnutí a závěry
Ke skutečné změně - v institucionálním slova smyslu - v našem soudnictví nedošlo. Obor sám sebe konstituoval do podoby absolutního a neodvolatelného monopolu, který má všechny pravomoci (včetně té zbavit nás osobní svobody) a žádnou odpovědnost.

Absolutní nedotknutelnost soudců vs. privatizace agend jako účinná strategie společnosti

Ačkoli je potřeba významné transformace soudnictví z příspěvku více než patrná, naděje na její provedení je velmi malá: vyjednávací síla soudců je dnes natolik silná, že ve skutečnosti se stali nedotknutelnými (a ani se tím netají). Již sama tato nedotknutelnost ovšem nemůže mít na uvedený stav jiný než devastující dopad.

Přinejmenším pro některé oblasti práva nicméně existuje naděje, že společnost se naučí své problémy řešit mimo soudnictví, že soudní agenda (funkce, kterou soudy vykonávají) bude v uvedeném slova smyslu odstátněna, nebo dokonce privatizována.

Další info o sborníku - viz odkaz:
http://cepin.cz/cze/kniha.php?ID=4&PHPSESSID=ae06d687205e0feb0abca5201a60bef4

Literatura:

Bouckaert, B., De Geest, G. (eds): Encyclopedia of Law and Economics: Edward Elgar and the University of Ghent 2000; on-line: (http://encyclo.findlaw.com/).
Grossman, S., Hart, O.: Implicit contracts under asymmetric information:Quarterly Journal of Economics 71 (1983), s. 123157.
Hart, O., Holmstrom, B.: The theory of contracts. In: Advances in Economic Theory, Fifth World Congress, ed. T. Bewley, Cambridge: Cambridge University Press 1987.
Hirschman, A., O.: Exit, Voice and Loyalty: Cambridge: Harvard University Press 1970.
Holman, T.: Osobní účty ve zdravotním a penzijním pojištění, Ekonomika, právo a politika. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku 2002.
Holmstrom, B., Tirole, J., 1989: Incomplete contracts. In: The Theory of the Firm, Schmalensee, R., Willig, R. D. (eds.): Handbook of Industrial Economics: New York: Elsevier Science Publishing, s. 61133.
Klaus, V.: Prameny práva, „principy nebo zájmy“. In: Ekonomika, právo a politika č. 1/1999. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku 1999.
Klaus, V.: Otázky z bulletinu Vojenské zdravotní pojišťovny pro předsedu Poslanecké sněmovny prof. Ing. Václava Klause, CSc., 2000.
Lowry, S., T.: Bargain and Contract Theory in Law and Economics: Journal of Economic Issues 10 (1976), s. 122.
Posner, R., A.: Economic Analysis of Law (4th edn): Little, Brown and Co 1992.
Tříska, D.: Teorie užitku tvrdé jádro analýzy společenského chování. Ekonomie jako imperiální věda, Česká společnost ekonomická 1999.
Tříska, D.: Standards for Contract Representation: Hamburg University 2000.
Tříska, D.: K vymezení společného základu právní nauky a ekonomické teorie. Právo a ekonomie, Česká společnost ekonomická 2001.
Tříska, D.: Rozpočtové omezení pacienta a jeho informovanost, Ekonomika, právo a politika č. 9/2001. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku 2001.
Tříska, D.: Nedokonalosti trhu a jejich řešení, Ekonomika, právo a politika č. 19/2002. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku 2002.

Poděkování:

Článek publikujeme s laskavým souhlasem autora Dušana Třísky a Centra pro ekonomiku a politiku (CEP - www.cepin.cz).
Titulek a modré mezititulky - Redakce Ejustice.cz