Publikovat či nepublikovat osobní údaje v soudních rozhodnutích? Do jaké míry je vhodné, aby soudy seznamovaly obecnou i odbornou veřejnost se všemi detaily veřejného soudního řízení? Jak naložit se soudci, kteří nemají schopnosti k výkonu elitního soudcovského povolání? To jsou hlavní témata našeho rozhovoru s předsedkyní Nejvyššího soudu ČR Ivou Brožovou.

Paní předsedkyně, na neformálních rozhovorech, které organizuje Český helsinský výbor a také Transparency International se často hovoří o potřebě lepší informovanosti veřejnosti o práci soudů a soudců.

Naše úvodní téma s tím také souvisí, jde o publikaci osobních údajů, tedy např. jmen osob přímo v textech soudních rozhodnutí na webových stránkách soudů. Čeští soudci vyjádřili nedávno na jednom takovém setkání silnou podporu takovému vývoji. Pro někoho možná i překvapivě. Adresné údaje, přístupné veřejně by podle některých vedly k větší otevřenosti justice a větší důvěře občanů - zákazníků soudů. Soudy by tak prý vlastně přijaly evropské standardy, publikovaly by údaje v podobném rozsahu jako štrasburský nebo lucemburský soud.

Setkávání principů

Jaký je váš pohled na publikaci konkrétních údajů o jednotlivých případech?

Pokud jde o adresnou publikaci soudních rozhodnutí, vycházím z názoru, že v tomto případě jde o střet dvou ústavních principů. Na jedné straně je to právo na informace a na druhé straně je to právo na ochranu osobnosti či soukromí. A pravidlo je takové, že při střetu dvou základních práv platí zásada minimalizace zásahu při současném šetření jejich podstaty. To jsou momenty, které mě osobně vedou k tomu, že jsem proti publikaci osobních údajů. Navíc v typických občanskoprávních řízeních, kde jde o vaše majetkové poměry, či rodinné a jiné osobní vztahy, má pro vlastní právní praxi stejně význam předmět sporu, to o co se tam jedná, a jak byl soudy vyřešen.

Zřejmě hraje roli i to, zda se jedná o rodinný spor? Je rozdíl, pokud jde o rodinnou věc a o obchodní pohledávky?

Zde zase vstupuje do hry obchodní tajemství. Je to křehká půda a proto jsem pro zdrženlivý přístup.

Veřejnoprávní a soukromé aspekty

Není zde ale rozpor? Pokud je tedy ve hře obchodní tajemství a řízení samo je veřejné, kdokoli může přijít do soudní síně. Tedy pokud se vůbec o tom soudním jednání dozví.

Pokud jde o obchodní tajemství, tam padá i zásada veřejnosti, soudní jednání probíhá neveřejně. Pokusím se to zevšeobecnit. Ať už u práva na informace nebo u zásady veřejnosti řízení, jde o principy, kde hrají roli veřejnoprávní aspekty. U zásady veřejnosti řízení je to kontrola soudů veřejností, a stejně tak právo na informace je druhem kontroly. Jedním ze základních principů právního státu je ale princip primátu občana nad státem, právě toto je moment, proč je třeba bránit uveřejňování jednotlivých, konkrétních údajů, vztahujících se k jednotlivci bez dalšího.

Jestli správně rozumím, váš postoj k adresné publikaci není negativní, ovšem před náhlými kroky byste dala přednosti postupnému vývoji a diskuzi, aby se soudní praxe ustálila a aby se našla shoda v tom, co bude možné a obvyklé a v jakých případech publikovat?

Já jsem pro anonymizaci při publikovaní soudních dokumentů, aby nebylo možné zjistit si z listin osobní nebo majetkové poměry účastníků. Ctím ústavně-chráněnou rovinu osobnostních práv. Je ovšem na druhou stranu pravda, že se vše vyvíjí v čase, včetně spravedlnostních představ a soudních zvyklostí, takže uvidíme, který přístup převládne.

Jde o kvalitu rozhodování

Nemohla by však adresná publikace posílit princip veřejnosti soudních jednání a nakonec i jejich kvalitu? Nedávno třeba řekl doktor Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, že pokud soudce píše rozhodnutí, o kterém ví, že bude adresně publikováno, tak takovému rozhodnutí obvykle věnuje mnohem více péče. Obecně jsou taková rozhodnutí asi kvalitněji připravena.

Kvalita řízení a soudních rozhodnutí je nesmírně důležitý moment v soudní práci. Ale znovu se vracím k tomu, že zde musí být určité pořadí. A to pořadí nám dal v tomto případě ne zákonodárce ale ústavodárce, a ten říká, že osobnostní práva jsou chráněna, a že platí princip primátu občana nad státem. Kvalita řízení je hodnota, ale není hodnotou zcela solitérní mimo celou řadu dalších ústavou chráněných hodnot.

Evropský rozměr

Uvažoval jsem i v rovině evropského prostoru. A zde je poměrně již obvyklé, že lucemburský nebo štrasburský soud publikují jména stran, dokonce i přímo v názvu konkrétního sporu. Nevyrovnali se tam s těmi otázkami nějakým jiným způsobem? Možná bychom alespoň v některých typech řízení mohli podobné prvky také uplatnit?

Správní řízení jsou řízení, kde stojí na jedné straně stát (úřad) proti jednotlivci typově. Tam tedy majetková, osobnostní, osobní práva prvoplánově nenabíhají, jako je tomu v řízení u obecných soudů. Jsou-li u Evropských soudů spory označovány jménem stran, je třeba si uvědomit, že se tak děje v rámci evropského prostoru, kde je identifikace jednotlivce obtížná.

Vyhledávání případů v databázi

V případě lucemburského a štrasburského soudu je velmi jednoduché vyhledávání judikátů nebo precedentů podle jména účastníka. NS publikuje všechna svá rozhodnutí, ovšem podle jména případy vyhledávat nelze.

V našem vyhledávacím systému ale můžete zadat kritéria jiná. Totiž podle toho, jaký problém řešíte, tak například zadáte „náhrada škody“ a podle tohoto kritéria si najdete vše, co k tomu my v našich rozhodnutích nabízíme. Z našeho pohledu věříme, že jsou informace takto dobře dostupné. Jde přece o věc, o podstatu sporu, a ne o osoby, a to by mělo mít prioritní význam pro každého.

Kdokoli má právo si pořídit zvukový záznam veřejného procesu

Hovoříme o veřejnosti soudních řízení, zajímal by nás váš názor na možnost, kterou má každý v soudní síni - pořídit si zvukový záznam celého veřejného soudního řízení.

Víme, že tuto věc upravuje Zákon o soudech a soudcích paragraf 6. Ten určuje, že soudce rozhoduje o videozáznamech a o přenosech videa nebo zvuku ze soudních síní. Ovšem samotný zvukový záznam a jeho pořízení je v jiném režimu. Jak nám vysvětlil dr. Sváček, předseda Městského soudu v Praze, pokud takový způsob záznamu fyzicky přímo neruší to vlastní soudní jednání, například tím, že by zařízení „chrčelo, zpívalo nebo hrálo“, tak soudce by takový záznam neměl zakazovat. Nemá na to vlastně ani právo.

Uznávám, že z pohledu soudce může jít o nepodstatnou drobnost. Ovšem z pohledu zákazníka soudu se vše může jevil zcela v opačném pořadí. Platí zásada ústnosti v jednání před soudem, tedy to, co se řekne je nesmírně důležité. Bez záznamu je jednání vlastně částečně nepřezkoumatelné. Jaký je váš názor na komentář předsedy MS v Praze?

Potvrdila bych zde názor pana doktora Sváčka. Při veřejném soudním řízení má v zásadě každý, kdo je přítomen v soudní síni, právo si pořídit svůj vlastní zvukový záznam, za předpokladu, že neruší průběh ani důstojnost jednání.

Videozáznamy by kvalitě jednání pomohly

Zeptal bych se tedy i trochu s výhledem na blízkou budoucnost. Pan doktor Vyklický, předseda Obvodního soudu pro Prahu 10, na jedné z těch nedávných debat říkal, že bylo dobré, kdyby se pořizoval ze soudních řízení úřední videozáznam. Stejně jako ve Španělsku. Navíc podle slovenského ministerstva se videozáznamy výhledově připravují také na Slovensku. Především pro kontrolu férového průběhu soudního řízení. Mohou totiž být různé námitky proti způsobu vedení konkrétního jednání. A pomocí videozáznamu by pak soudce snadno dokázal, že svou práci, tedy vedení a řízení toho průběhu soudního jednání odvedl ve standardní kvalitě a férově.

Mohlo by to působit také opačně. I účastníci řízení měli potom možnost poukázat na případné chyby. Ty by byly zaznamenány vizuálně i zvukově. Patrně by potom odpadlo mnoho nejednoznačností a následně zdlouhavých řízení k nápravě. Vše by bylo relativně spolehlivě vidět na videu.

Jako příklad mohu uvést řízení ve věci připravované vraždy novinářky v Českých Budějovicích. Advokáti po skončení řízení okamžitě nevybíravě napadli soudce, který jednání vedl. Prý používal při procesu nefér mimiku a gestikulaci. Je zřejmé, že soudce se může takovým útokům obtížně bránit, vždycky zůstává jistá pachuť. Pokud by byl kontrolní videozáznam nejasnosti by nejspíše nebyly. Ani prostor pro nefér výpady vůči soudcům.

Mohly by videozáznamy pomoci chránit soudce i pověst justice? Bylo by to v určitých typech řízení prospěšné?

Už samotná existence záznamů by z hlediska zásad přímosti, bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení byla jejich zesílením. Protože soudce v odvolacím řízení těžko z protokolu zjistí, jak moc přesvědčivě ten či onen svědek působil, protože obsah jednání zachycením v protokolu o jednání dostane určitou standardní podobu.

V určitých typech případů by to tedy mělo smysl?

Ano právě proto, že to pomáhá řešit problém mezi první a druhou instancí. A eventuálně i dovolacím soudem. Nelze ovšem pominout, že takový záznam má i preventivní význam z hlediska požadavků kladených na soudce, pokud jde o důstojnost soudního řízení a znalost procesních práv.

Veřejné soudní spisy

Ještě bych měl jednu otázku, která se opět týká publikace údajů z justičních řízení na webu. Je specifická. Zjistili jsme, že v USA nebo v Kanadě jsou na webu nejen soudní rozhodnutí. Jsou tam i celé soudní spisy. Ať už tedy spisy trestní nebo civilní. Veřejnosti není nijak bráněno, aby se do těch spisů dostala a aby je sledovala. Každý si může kompletně prostudovat všechny dokumenty. Týká se to veřejného řízení. Nepublikují se ale údaje o obětech trestných činů a některé další. Opět bych se rád zeptal na váš komentář.

I v tomto případě jsem stejně zdrženlivá, jako v první části našeho rozhovoru, kde šlo o uveřejňování jmen, resp. osobních údajů.

Názory mohou být rozdílné

V naší spotřebitelské nevládní organizaci „Zákazníci české justice“ vidíme věci z pohledu běžného zákazníka soudního systému. Člověk, který se soudí, na jednu stranu ani nemusí být v mnoha případech zastoupen advokátem. Ale i když je zastoupen, tak stejně řadu věcí procesního charakteru nemá vůbec šanci během soudního řízení námitkami ovlivnit. Ovšem aby zde nedošlo k nedorozumění ,mám na mysli zejména takové případy, kdy lze pochybovat o kvalitě práce samotného soudce. Rozhodně si nemyslím, že je možné takový pohled brát paušálně. Myslím však, že prevence je zde zásadně důležitá.

A z tohoto důvodu - pokud jde o můj osobní názor myslím, že by mělo být co nejvíce věcí a informací, týkajících se soudního řízení být přístupno veřejnosti. Aby byla účinná veřejná kontrola nad jeho průběhem. Mám na mysli běžné veřejné civilní nebo trestní řízení.

V zásadě jde o problém důvěryhodnosti justice. Já si skutečně myslím, že důvěryhodnost justice je vždycky spíše závislá na tom, jak rozhoduje o věci samé, než na procesních pravidlech. Prostě soudy, které se dokáží vypořádat s tunelováním, s restitucemi, jsou soudy, které obstojí i z pohledu důvěry veřejnosti a nelze přistoupit na přeceňování procesních pravidel a dokonce na takovou interpretaci procesních předpisů, kterou se soudy, přestože je věc pravomocně skončena, nedostanou ani k předmětu sporu.

Když soudce rozhoduje „proti všemu“

Vím, že řada soudců je férových a velmi schopných. Ale máme za to, že v tom systému jsou také soudci, kteří se tam nějakým způsobem dostali omylem, zřejmě z historických důvodů. Když se justice „vylidnila začátkem 90tých let. Někteří z nich potřebné schopnosti nemají - a je velmi těžké zařídit, aby se dostali ze soudního systému zase ven.

Pokud tedy se v našem rozhovoru hovořím o té zvýšené míře veřejnosti soudních řízení, mám na mysli právě ty situace, kdy se zákazník soudů dostane k takovému soudci. Nemusí být ani procesně zastoupen. Nebo ani jeho advokát situaci nezvládne, protože o chodu řízení rozhoduje vždy soudce. V některých případech jsou možnosti, jak prokazovat neférovost takového typu řízení velmi teoretické. A to považuji za obrovský problém.

To spíše mluvíte o situaci, kdy skutečně, a to je asi nezpochybnitelný fakt, v justici jsou lidé, kteří tam být nemají. A kteří vydávají rozhodnutí, takříkajíc „proti všemu“. Já myslím, že to řešeno je. Existují přece kárná řízení. A je opravdu věcí justice samé a vlastně těch, kteří mají právo podávat návrhy na kárná řízení, aby ho také využívali.

O těchto soudcích se ví nejen obecně, ale každý předseda svého soudu dobře ví, koho tam vlastně má a kdo by tam být neměl.

Jak řešit emociálně vypjaté situace?

Někdo třeba vede soudní řízení, chodí na ta jednání dejme tomu 2-3 roky nebo více a to řízení se třeba nějakým způsobem celé takto nešťastně vyvíjí. V tom duchu, jak o tom nyní hovoříme. Konkrétní soudce, který rozhoduje ve věci, by tam opravdu být neměl, nestačí na svoji práci. Myslím, že je to situace emociálně pro zákazníka soudu natolik vyčerpávající, že jenom těžko se v té velmi krátké lhůtě, tam jsou tuším 2 měsíce po tom soudním řízení - kdy je možné podat stížnost na chování soudce nebo něco takového…

Ano, to ale hovoříme o postupu při vyřizování stížností, které se týkají narušování důstojnosti řízení, nevhodného chování či délky řízení, kde platí dokonce 1 měsíční lhůta. Ale to je něco, o čem já nemluvím. Dosud jsme hovořili o kárném řízení.

…ale to kárné řízení musí být nějakým způsobem iniciováno. Mohu vás poprosit, abyste mi tedy ten proces trochu vysvětlila?

Návrh na zahájení kárného řízení může podat každý předseda soudu, samozřejmě vedle ministra spravedlnosti. A neodvisí to jen od jednotlivé stížnosti. V těch situacích, kdy dojde k jednotlivým pochybením, z nich nelze hned dovodit, že jde o soudce, který v justici nemá co dělat, ale naopak musí jít o situaci odpovídající skutkové podstatě kárného provinění, které dosahuje intenzity, že přichází v úvahu odvolání z funkce.

Soudce musí mít schopnost sociálního výkonu

Pokud tedy předseda soudu má zato, že některý soudce, buď z důvodů jeho nízké odbornosti … nebo naopak, odborně může soudce být na výši, ale třeba selhává z osobnostního hlediska…

…ono jedno bez druhého při nalézání spravedlnosti nemůže existovat. To jsou spojené nádoby. Na jedné straně samozřejmě, soudce musí být odborně zdatný. Na druhé straně, zrovna tak, a neméně významným způsobem, hraje roli jeho lidský rozměr, kde jde nejenom o jeho schopnost jednat slušně s účastníky řízení, ale také o jeho touhu po naplnění ideálu. A to především ideálu spravedlnosti…

Je to tedy ta „emociální inteligence“, jak se v poslední době často říká?

Já tomu říkám jinak, je to schopnost sociálního výkonu a v jeho rámci nejde jen o sumu znalostí a schopnost je perfektně využít, ale také o mravní a morální integritu soudce a jeho otevření se ideálu spravedlnosti, při současném chápání soudcovské funkce jako poslání.

Každý předseda soudu má nástroj, aby konal…

Ptal jsem se na to několika předsedů soudů. A někteří z nich si stěžovali, že skutečně takového soudce mohou navrhnout na kárné řízení, pokud dejme tomu pokud během svého výkonu selže v tom smyslu, že se třeba zjevně opije a obtěžuje účastníky… ale žádný z nich neodpověděl na otázku, co se dá udělat, pokud je ten soudce třeba osobnostně, emociálně nezpůsobilý.

Tato situace je prý neřešitelná. Takový soudce se chová špatně k účastníkům nebo soustavně nedodržuje procesní předpisy a selhává opět, zejména se ale takový soudce samozřejmě často snaží, aby takové jeho chování nešlo prokázat. Pravidlem jsou pak také například nezákonné zákazy zvukových záznamů.

Je vůbec možné ve stávající situaci něco dělat? Za dnešních procesních předpisů? Mohl by předseda takového soudce navrhnout na kárné řízení? Předsedové soudů tvrdili, že to tak jednoduché není, že je skutečně nutné…

… no tak jednoduché to skutečně není. Ale rozhodně to zase není tak složité, aby kárných řízení bylo tak málo, jak jich je…

…myslíte, že když předseda soudu má tedy soudce, kteří se projevují takto negativně, že skutečně nějaký prostor…

…prostředek, procesní prostředek prostě mají. Možnost podat návrh na zahájení kárného řízení, to každý předseda soudu má. A těžko mohu rozumět tomu, že si sami předem vyhodnotí, že vlastně nebudou úspěšní a proto vůbec nekonají. Vždyť oni jsou „jenom“ navrhovatelé…

…tak to je asi častá argumentace, to jsem už slyšel několikrát…

…ano, ale to prostě nemůže být relevantní, totiž to, že možná neuspějí. Nebo s velkou pravděpodobností neuspějí. Tato je jen jejich úvaha. Prostě jde o to využívat všech prostředků, které ke zlepšování poměrů v justici mají…

…takže by se o to měli pokusit bez ohledu na…

Ano, bez ohledu na spekulování, jak to dopadne. O tom přísluší rozhodnout kárnému senátu. Jinými slovy, dospěje-li předseda soudu k názoru, že v daném případě je naplněna skutková podstata kárného provinění, je na něm, aby návrh podal. A jiná věc je, jak o něm kárný senát rozhodne.

Myslím, že to téma, o kterém hovoříme, je asi vůbec nejtěžší otázka v justici. Jsem tedy rád, že jsme ho nějakým způsobem uchopili.

Videozáznam kárného řízení veřejně na internetu

Ještě bych také rád navázal na téma jiné, o kterém jsme hovořili zcela v úvodu na veřejnost soudního řízení. Na internetu, na webových stránkách Nejvyššího soudu státu Florida jsou nejen kompletní soudní rozhodnutí a celé veřejné soudní spisy. Jsou tam dokonce i videozáznamy průběhu řízení. Je ale také možné sledovat jednání online.

Viděl jsem jednou kárný proces s americkým soudcem v přímém přenosu. Na webu je nyní jeho záznam. Bylo to asi 20 minutové veřejné pokárání soudce.

Sledoval jsem celé jednání před velkým senátem, před sedmi soudci. Je tam i doslovný přepis. Musím říct, že to na mě celé mimořádně silně zapůsobilo. Řekl bych, že to neuvěřitelně zvyšuje důvěryhodnost soudního systému. Sledují to statisíce lidí, přes kabelovky, satelity, internet…

To je velmi zajímavé. Jde také o to, jestli to byla výjimka nebo zda se takové pořady vysílají pravidelně… Něco jiného je vyjít z jednotlivé situace a předpokládat, že to tak doopravdy chodí vždy. Jde totiž o to, že přímým přenosem můžete ovlivnit i výpovědi svědků, stran. Soudní rozhodnutí přitom stojí a padá s hodnocením důkazů. Představte si sebe, jak budete vypovídat v přímém přenosu. A jak bez něj, kdy budete autentičtější?

Primát občana nad státem

Ještě na závěr bych se zeptal. Vy máte stanovisko jasné. Vidíte důležitou roli a vyzdvihujete roli osobnostních práv…

Já je nevyzdvihuji. Předeslala jsem to na začátku našeho rozhovoru. Při střetu několika ústavně chráněných práv vždycky platí pravidlo minimalizace zásahů. O to mi jde. Informace jistěže, ale musím šetřit zároveň osobní i osobnostní práva, nebo-li také právo na soukromí. Jde mi o minimalizaci zásahů do těchto práv. Vycházím-li z principu primátu občana nad státem, při současném vnímání práva na informace jako veřejnoprávního institutu, musím být proti uveřejňování takových údajů, jako jsou jména účastníků, jejich bydliště, majetkové poměry atp.

Absolutní veřejná kontrola

Bylo by možné pohlednout na vět také jinak? Ve sporném řízení jedna strana má obvykle zájem na tom, aby bylo veřejných co nejméně informací. Druhá strana může mít naopak přirozený zájem zcela opačný, aby soudní řízení bylo pod co největší veřejnou kontrolou. Každý z účastníků může mít zcela jiný zájem. Někdo ale jistě může preferovat, aby ta veřejná kontrola byla téměř absolutní…

Zájem stran je jedna věc a druhá věc je zákon a ten říká, že jednání je veřejné, ale současně stanoví výjimky.

Veřejné informace nelze ukrýt

Může zde ale nastat problém. Domnívám se, že když už to samotné jednání je veřejné a každý z těch účastníků si může dělat poznámky. Nebo si také může vše zaznamenat na zvukový záznam. Co potom s tím, když ten návštěvník soudní síně vyjde ze soudní síně a ty informace má s sebou? Je pak možné tu distribuci informací nějakým způsobem potom omezit?

Má pak vůbec smysl bránit úřední publikaci osobních údajů jmen, adres třeba na webu? Beztak si je teoreticky každý návštěvník soudní síně odnese. Jakmile je informace jednou veřejná, těžko je možné si myslet, že zůstane jen v soudním spisu.

Prostě je tam prostor pro únik a jde o to, aby v případě práv osobních, osobnostních nebo-li práva na soukromí byl tento únik v souladu s pravidlem minimalizace zásahu minimální.

Individuální přístup

Pokud je jednání neveřejné z důvodu například obchodního tajemství, tak rozumím tomu, že se to tajemství na veřejnost nesmí dostat. Nebo v některém trestním řízení, pokud jde o ochranu obětí trestného činu. Tady si myslím, že je situace jednoznačná.

Ale pokud jde například o běžné civilní řízení a jde o veřejný proces…

To že prostor pro únik je, již bylo řečeno. A když už k němu dojde, je věcí druhé strany, zda využije existující právní úpravy k možnosti obrany.

Zřejmě by pak soud musel vážit jednotlivé okolnosti toho případu. Paušálně to patrně asi nelze hodnotit.

Samozřejmě.

Elektronické sudiště

Situace by se ale mohla vyvinout ještě jiným směrem. Umím si představit i situaci, kdy si účastník řízení bude myslet, a já se domnívám, že v některých případech i oprávněně, že mu v jeho sporu nemůže pomoci nic jiného, než téměř absolutní kontrola soudního řízení veřejností a tiskem. Nemusí mít ke způsobilosti a férovosti soudce vůbec důvěru.

Může to být ale způsobeno i extrémním chováním protistrany. Ta se může snažit prodlužovat a mlžit jednání všemi myslitelnými i nemyslitelnými prostředky. Někdy jde totiž opravdu o hodně. Soudce není jasnovidec, nemůže v určité situaci vůbec poznat předem, kdo z nich lže.

V takto svízelné situaci se jeden účastník, rozhodne publikovat celý soudní spis na webu. Jinak totiž prakticky nemůže účinně čelit argumentům majetného protivníka. Sám nemusí mít ani prostředky na právní zastoupení. Nebo hájí své zájmy sám z principiálních důvodů. Taková jeho strategie pak může být velmi efektivní a může jeho počáteční nevýhodné postavení zcela kompenzovat. Znám už několik lidí, kteří mají takový názor. Pokud je soudní řízení zcela pod veřejným dohledem, může být vše zcela jinak. Zejména, vezmeme-li v úvahu jiná témata našeho rozhovoru.

Jeden z účastníků má prostě velký zájem na tom, aby veřejnost věděla, jak řízení probíhá. Jaké jsou argumenty. Jak reagují soudci. Jestli zvládají situaci. Jak se chová protistrana, zda je celé řízení fér nebo není. Takové řízení by pak mohlo mít velký edukativní i preventivní význam. My v tom vidíme i tento moment. Že ten internet za minimálních nákladů každému jednotlivci, který s ním umí trošku pracovat dovoluje se obrátit přímo na veřejnost. Ten jednotlivec vlastně obejde novináře, de fakto i v jistém smyslu i bez soudu... a obrátí se přímo na veřejnost. Vlastně by tak vzniklo jakési elektronické sudiště. Svého druhu.

Chtěla bych předeslat, že právní úprava zajišťuje pro každé řízení ochranu práv v těchto situacích, např. ustanovením advokáta, ale v případě elektronického sudiště jde o křehký led střetu s právem na ochranu osobnosti.

Lidé by neměli být ponižováni

A soud by opět zvažoval konkrétní individuální okolnosti… A pak vznikne něco, co by v Americe nazvali precedent. Ovšem u nás by to byl patrně judikát…

Ano. A zkoumalo by se, zda okolnosti byly schopny založit a založily poškození práv žalobce. U nás je v ústavní rovině chráněno právo každého člověka na individuální ochranu práv. Živé lidské příběhy lze jen těžko posuzovat podle nějaké šablony. Jedna z hlavních a nejdůležitějších zásad soudního řízení, při respektování práva na individuální posouzení věci je, aby lidé neodcházeli od soudu poníženi a s pocitem, že jim ani nebylo rozuměno.

Monitoring činnosti soudů

Rád bych se závěrem zeptal také na úplnou novinku. Od pana předsedy Městského soudu v Praze Jana Sváčka jsme se před časem dozvěděli velmi zajímavou věc. V New Yorku působí nevládní organizace „The Fund of Modern Courts“. Má dva základní úkoly. Jednak sdružuje soukromé prostředky, které využívá pro modernizaci justice.

Druhý úkol je však také zajímavý. Společnost organizuje dobrovolníky, jsou to většinou emeritní osobnosti veřejného života ale i běžní občané, kteří mají zájem o věc, o činnost soudů. A tito občané chodí anonymně na konkrétní soudní jednání a hodnotí výkon jednotlivých soudců.

Hodnotí je z pohledu běžného zákazníka. Například to, zda soudce mluví tak, aby mu bylo rozumět, zda se chová férově k oběma stranám sporu, k etnickým minoritám… Ale třeba také to, jestli má přirozenou autoritu a také zda vůbec dokáže vést soudní jednání. Tedy zda má schopnosti vystihnout podstatné a řídit jednání „od A do Z“. Každý soudce má takovýchto návštěv do roka třeba deset. A výsledky monitoringu jsou umístěny na webu, kde si je každý může stáhnout.

Hovořím o tom také proto, že právě tato idea inspirovala naše kolegy z Českého helsinského výboru. Začali s podobným projektem na našich soudech a už mají první orientační výsledky, které budou v nejbližší době publikovat.

Může mít z vašeho pohledu podobná aktivita smysl?

Určitě ano. Myslím, že bychom měli přivítat všechno co může nějak pomoct. Co může přispět ke zlepšení výkonnosti i úrovně naší justice. Je naivní se domnívat, že se věci dají zlepšit jen vnitřními mechanizmy. Justice prostě potřebuje intenzivní podněty zvenčí, aby byla schopna sebereflexe. A pokud by se to podařilo, bylo by to výborné.

Fotografie: Igor Šefr