Televize by měla přenášet průběh soudních řízení co nejčastěji, prospělo by to občanům ale také soudům a soudcům. Říká známý bojovník za veřejné soudní procesy. O jeho zkušenostech z krajanského prostředí ve Švýcarsku, ale hlavně o jeho současných názorech na českou justici se dozvíte více v tomto článku.

Pane Šinágle, vy máte švýcarské občanství, jste ale rodilý Čech. Jak jste se vlastně do Švýcarska dostal? A jak dlouho jste zpátky v Česku?

Moje curiculum vitae je na webových stránkách. (http://www.sinagl.cz)

A jinak, já jsem žil do roku 1982 v České republice. Tedy v tehdejším Československu. Po mnoha letech pokusů vycestovat, se mi to skrze devizový příslib povedlo. Přes kamaráda, kterému nebyla dána potřebná razítka. Takže koncem srpna 82 jsem odešel do Švýcarska.

A tam jsem požádal o politický azyl. Bohužel jsem přišel v době, kdy už se ta uznávací kvóta pro utečence z východního bloku snížila. Snad z 80 procent ani ne na 10 procent. Kdo neprokázal, že mu šlo o život, tak neměl šanci. Takže já jsem azyl nedostal. Byl jsem takzvaně internován, táhlo se to léta. Ve Švýcarsku jsem mohl zůstat a žil jsem tam 20 let. V podstatě jsem nebudoval kariéru, ale jsem se zajímal ze své, dejme tomu přirozenosti, o krajanský život a věci veřejné.

Náčelníkem Sokola v Luzern

Stal jsem se v průběhu pobytu po vstoupení do Sokola náčelníkem Sokola Luzern a pak náčelníkem Sokolské župy švýcarské. Ale nejvíce si cením ze svého „funkcionaření“ toho, že jsem se stal prezidentem švýcarského tenisového klubu TC Kriensu Luzernu. Měl jsem pod sebou 400 lidí, 18 družstev a byla to pro mě velmi zajímavá zkušenost - v tomto případě se švýcarskou demokracií.

Vrátil jsem se v podstatě na své narozeniny 9. prosince 1992. Oslavil jsem 50. narozeniny a začal jsem žít v Čechách. Na a byl jsem tady ještě předtím pár měsíců v takzvaném projekt fóru Ost-West. Byla to podpora švýcarských organizací pro Východ. Získávat zkušenosti pro lidi, kteří jsou momentálně bez práce a tak dál. A od června 2004 jsem si zažádal o trvalý pobyt v ČR. Ten jsem dostal. Požádal jsem samozřejmě o české občanství.

Čech bez českého občanství

Vlastně nepožádal, já jsem ho měl. Měl jsem všechny papíry v pořádku i nový občanský průkaz. Ale když jsem chtěl kandidovat do Evropského parlamentu, potřeboval jsem osvědčení o českém občanství nové. A na otázku, jestli jsem příslušníkem jiné země, jsem odpověděl ano jsem - Švýcarska.

A to byl ten problém. Protože podle zákona, po roce 1993, kdo se stal občanem jiné země, ztrácí automaticky občanství české. Čili já jsem se dozvěděl, v podstatě po 50 letech, že jsem před 7 lety ztratil občanství své země, ačkoli papíry jsem až do toho dne měl. Pan ministr vnitra mi v rozkladu zamítl žádost o navrácení občanství - zdůvodnění - pro nedostatečnou dobu pobytu na území ČR.

Takže teď jsem tady jako Švýcar, žijící s trvalým pobytem v ČR. Působím jako nezávislý publicista, angažovaný občan a zastupuji tu generaci, která tady chybí. To, co jsem poznal ve Švýcarsku, přímou demokracii, tak to se tady snažím nějakým způsobem podporovat. Ne formou kázání ale osobním příkladem. A je na lidech, jestli je to osloví nebo ne.

Soudcům chybí etický kodex

My se spolu známe hlavně z těch veřejných debat, které pořádáme ve spolupráci s Městským soudem v Praze a kterých vy jste pravidelným a aktivním účastníkem. Bavili jsme se tam o otázkách, které souvisejí s transparentností české justice, s činností soudů a vůbec dalších institucí justice. Takže moje otázka je, jaký máte celkový dojem a jak na vás působí česká justice. Co si myslíte o jejím fungování?

Je to velmi špatné. Nechci říct 100 procent, ale hodně se jim to blíží. Velmi špatné zkušenosti. Ale když naopak někdy narazím na nějakého soudce, tak jak si ho představuji, tak jsou to skvělé zážitky. Stalo se mi to dvakrát v poslední době. A šel jsem osobně k té soudkyni gratulovat. Byly to dvě soudkyně vlastně. Řekl jsem jim, paní soudkyně, velmi si toho vážím, takhle si představuji soudce.

Jinak je to v podstatě katastrofa. Nebojím se to nazvat tím jménem. Je to hlavně v tom, že chybí lidé a že se zde projevují následky toho, co tu bylo. Na místech soudců jsou lidé, kteří ze své podstaty a životní zkušenosti se do značné míry ani jinak chovat nemůžou. Zůstávají tady propojené staré struktury a zájmy. A určitá mravnost, mravní kodex soudce, který by měl mít a který tady byl dříve pěstován a teď cíleně devastován, tak ten není a tomu odpovídají i ty výsledky.

Chodím po soudech a nahrávám

Na mě se obrací spousta lidí, já už si připadám jako ombudsman. Tady už nejde o Šinágla, ale lidé mě prostě oslovují, protože v tom vidí naději. Já si toho strašně vážím, ale já můžu jenom dělat dvě věci. Chodím na ty soudy a to opravdu někdy pomůže. Že tam jsem a že nahrávám. A nebo, že ty případy zveřejňuji. A ty konkrétní případy? To jsou opravdu děsivé věci. Že se někdy až zachvěji. A je jich opravdu hodně.

Máte nějaké osobní zkušenosti se soudy?

Mám velmi mnoho zkušeností. Zatím ne, že by se týkaly přímo mě, ale mých přátel, mých známých. Kteří mi dají typ. Pane Šinágle, přijďte se podívat sem, tady se děje to a to. Takže já jezdím a já se divím…

Demokracie na soudech začíná fungovat

Vy si průběh procesů nahráváte. S nahráváním soudů byly ještě nedávno velké potíže. Někteří soudci nezákonně zakazovali pořizování takových záznamů. Setkáváte se s tím ještě a nebo se už přístup soudců změnil?

To se začíná velmi podstatně měnit. Já tvrdím, že tady začíná demokracie fungovat. To je také smyslem mojí činnosti. Že lidem ukazuji, jak se dají instrumenty demokracie využívat. Byli soudci, kteří se divili, pomalu mě chtěli vykázat. Ale já jsem jim řekl slušně, kultivovaně prostě, že porušují zákon "O soudech a soudcích", že mi nemají co zakazovat a že pokud tak učiní, budu si stěžovat. Tak jsem neměl nikdy problém a teď v podstatě už je to úplně bez problémů. A soudci už dokonce ty formulky říkají za mě. Takže žádný problém s nahráváním. Takže to je můj příspěvek české justici.

Máte také nějaké zkušenosti se švýcarskými soudy?

Ne, nemám, nikdy jsem nebyl před švýcarským soudem. Zaplať pámbu. Zkušenosti s justicí mám teprve tady. Neříkám, že ve švýcarské justici taky bude vše ideální, ale ty mechanizmy jsou takové, že ten standard, který má soudce a soudnictví, je určitě takový, jak má být.

My jako organizace, Zákazníci české justice, jsme se velmi snažili o ukončení těch nezákonných zákazů zvukových záznamů na soudech. Podařilo se to. A myslím si, že to bylo hodně kritické téma pro českou justici.

Vykrádání soudních spisů

A další kritické téma vidíme - takový ten nepořádek, řekněme, v soudních spisech. Ta situace, kdy dochází k různým manipulacím s důkazy, že se papíry ztrácejí ze spisů nebo eventuálně se objevují v nějaké podobě, která tam dříve nebyla.

Říkáte, že se na vás obrací spousta lidí. Přirozeně by mě zajímalo, jestli máte s tímto nějaké zkušenosti? Jestli se třeba na vás někdo s něčím takovým obrátil, že mu třeba zmizel nějaký důležitý dokument ze soudního spisu?

Pane Kolajo, jestli uděláte rubriku "Z archivu české justice", tak vás zásobím takovým množstvím materiálů, že vám z toho půjde asi mráz po zádech. Které tyhle ty zkušenosti dokazují. Manipulace s čísly, mizení faktů, přepisování, falzifikáty, manipulace v katastrálních mapách. A to všechno se dá dokázat.

A to jsou věci, které se staly teď, v těch posledních 15 letech? Nebo to sahá ještě dále?

Jistě, většinou je to období posledních 15 let, kdy ty věci probíhaly a probíhají. I když chci říct, že v důsledku jisté polarizace politického klimatu se i tady dějí nějaké pozitivní změny.

Těžké dokazování

Tohle je téma, které nás, Zákazníky české justice velmi zajímá. Je ale neobyčejně těžké takové věci potom prokázat. To si také myslím, že je ten hlavní kámen úrazu.

Protože když už se to někdy stane, tak je to psychologicky taková rána tomu člověku, že málokdo má ještě tu energii a vůbec v té situaci je schopen, pokud to vůbec ještě jde, zajistit nějaké důkazy a potom dál řešit i tu další, následnou kauzu, která z toho vznikne.

Protože on u soudu řešil nějaký primární problém. A vykradení spisu, to je vlastně následná kriminální kauza. Ten prvotní proces se tedy jakoby rozvíjí. Téměř do nekonečna, v některých případech.

Pokud byste měl takové příklady, kde by byly důkazy, byli bychom velmi rádi, pokud byste nám je poskytnul. Hledáme je totiž i ve spolupráci s dalšími organizacemi a aktivisty. Máme už určitý objem takových případů. Ale myslím, že má smysl s tím „vyjít“ razantněji ve chvíli, kdy budeme mít třeba 10 perfektně dokladovaných. Aby bylo jasné, že to nejsou "jen" emociální prožitky, ale že to má „hmotný“ základ.

Tak k tomu přispěji velmi rád.

Mají soudci zájem něco udělat?

Dobře, děkuji. A další téma - říkáte, že jste se setkal v poslední době se dvěmi soudkyněmi, které ve vás vzbuzovaly důvěru. A mě by zajímalo, jakým způsobem pohlížíte na ty naše veřejné debaty na soudech. Připadá vám to jako dobrá věc, že se lidé sejdou přímo na soudu a debatují? A je to navíc poměrně široké spektrum. Jsou tam policisté, soudci, advokáti na jedné straně a na druhé straně kdokoli další, kdo má zájem.

Všiml jste si určitě, že to nijak neomezujeme? Že si dáváme záležet na tom, aby tam byli ze Spolku Šalamoun a vůbec prostě všichni, o kterých víme, že mají různé kritické názory a že je dokáží slušně a kultivovaně říct… Jak na vás jako pravidelného účastníka ty diskuze působí? Myslíte si, že ti soudci mají opravdový zájem něco změnit?

Podívejte se, já netvrdím, že všichni soudci jsou neschopní. Z velké části určitě schopní jsou. Tam je ten problém, že je tam spousta, nechci teď nikoho urazit, těch rychlokvašek. Kteří to pravé právnické vzdělání nemají. Ti tam prostě jsou a je to… V soudnictví je třeba, a právě na základě té deformace z komunistických let, vést otevřenou diskuzi. A čím více, tím lépe. A tady děláte velmi záslužnou práci.

Diví se, že o nich někdo pochybuje

Protože věřím tomu, že je i část soudců, kteří absolutně nepochybují a diví se, že o nich někdo pochybuje, protože nemají ten feedback. To je naprosto normální. Když žijete v nějakém prostředí, kde nemáte žádné kontrolní mechanizmy, žádnou sebereflexi v sobě nemáte, tedy pokud nemáte, tak podlehnete tendenci, že nenormální považujete za normální.

Tady je třeba, formou diskuzí tenhleten „léčivý prvek“ v zájmu soudců i souzených pěstovat. Aby tady ten „znormálňovací“ proces v justici pozvolna nastal a lidi zase začali získávat důvěru v soudy. Protože momentálně, kdo se setkal s justicí, tak neznám nikoho, kdo by byl nadšený… Ze slušných lidí.

Tak teď se dostáváme k otázce, co by pro to soudci mohli udělat? Pokud byste jim chtěl říci tři nebo pět bodů. Jak by oni mohli aktivně pomoct tomu procesu? Aby lidé soudům věřili? Já jsem byl nedávno na tiskovce, kde si soudci stěžovali na to "že je nikdo nemá rád". Ale oni neví proč.

Proč je lidé nemají rádi? Takhle se tam bavili mezi sebou a s novináři. A já jsem si říkal škoda, že tam někdo není z těch aktivistů, kdo by jim hned na místě k tomu něco řekl. Co byste jim k těmto úvahám řekl vy?

Morální kodex soudce

To je taky zajímavá otázka. Možná by na ni chtělo větší čas na rozmyšlenou. Ale napadá mě to podstatné. Soudci... za prvé bych prosadil vypracovat morální kodex soudce. Protože někteří opravdu neví, jak se má soudce chovat. Opravdu jim to dát čitelně… jako se to stalo poslancům.

Legislativa

Za druhé bych řekl... legislativní změny. Protože ten právní systém, který tady je, jak říkal doktor Hulík (obhájce Vladimíra Hučína spolu se Stanislavem Devátým), novelizace novel novelizovaných zákonů. Ten soudce, ten je v té legislativní proceduře a v tom zákonodárství, kde dneska přežívá schizofrenie právního systému. A současně platí komunistické právo a demokratické právo. Máme tady zákon o zločinnosti komunistického systému a současně je KSČM parlamentní stranou.

Třikrát a dost

Co bych taky podpořil v rámci urychlení činnosti a funkčnosti soudů - zavést nejenom trestní odpovědnost úředníků, ale i už jak to mají na Slovensku. Soudce, který třikrát pochybí, tak prostě jde…. A už nemá šanci. Prostě ten varovný trest, když tady není to, ta sebereflexe, ta odpovědnost za životy těch druhých, které mám ve své moci, tak se tady prostě musí i na něj, zvláště po té devastaci charakterů, které jsme prožili. To jsou ty hlavní pilíře, které, pokud by se prosadily, tak soudnictví by šlo obrovským způsobem dopředu.

Nevědomý komplex méněcennosti

Mě tady nehraje jedna věc. Nemyslím v tom, co říkáte vy, i když vy jste to také trošku naznačil. Řekl jste, že někteří soudci jsou na štíru se vzděláním. Já ale mám dojem, že někteří soudci jsou vzdělaní dobře. Inteligenčně jsou na tom také dobře, ale spíš problém vidím v tom, v té takzvané emociální inteligenci. Oni jsou chytří, ale nestačí na tu práci, podle mého názoru, osobnostně. Nejde jim o to, ty věci zlepšovat. Spíše jim jde o to, aby si upevňovali moc. A díky tomu, že to soudnictví je takto izolované, tak se jim to docela daří. Jak to vidíte vy?

Ano. To je ta proklatá nezávislost soudů. Která je na místě, ale při tom současném stavu charakterů soudců je zneužívána. Oni se všude zaštiťují tím, že soudce je nezávislý a nesmíte jim do ničeho zasahovat. Takže ta dobře míněná myšlenka je kontraproduktivní. Je to možná takový skrytý, nevědomý komplex méněcennosti… Já vím, já na to nemám, ale já jsem soudce a mám pravdu… Je fakt, že jsem se často setkal se soudci, kteří nejsou nad věcí, berou to emotivně a v podstatě ukazují, že na tu soudcovskou funkci nemají, že na ni nestačí a že by ji dělat neměli. To s vámi souhlasím.

Justiční televize? - Už před 15 lety bylo pozdě

Napadá mě, že Česká republika v té situaci, kdy se radikálně změnil společenský systém, není sama. A navíc jsou zde země, kde se tak stalo o pár desítek let dříve, třeba Španělsko a Portugalsko. A ve Španělsku například se provádí úřední videozáznam všech soudních řízení, včetně trestních i civilních věcí. A teď otázka, myslíte si, že by něco takového mohlo pomoct soudnictví?

Samozřejmě! No samozřejmě! Pokud to nejsou nějaké vyloženě utajované skutečnosti, které ohrožují bezpečnost státu, proč ne? Máme televizi, která vysílá 24 hodin denně, tak v zájmu občanů, kteří si soudy platí a v zájmu soudců je vysílat, samozřejmě. Není pochyb.

Myslíte, že tak jak existuje ta parlamentní televize, tak by mohla existovat justiční televize? Tak, jak je to v různých jiných státech?

Samozřejmě, už před 15 lety už bylo pozdě.

Přímý přenos případu Vladimíra Hučína

A tam jsou dva možné režimy. Ty nahrávky by mohly být pořizovány úředně, třeba jenom pro potřeby soudů. Pokud by tam byl opravný prostředek či stížnost, dalo by se prověřit, zda soud proběhl regulérně. A nebo by to šlo, tak jak říkáte vy teď, a rovnou by se to přímo vysílalo.

To je otázka specifikace případu. Pokud je tam mladistvý nebo sexuální delikt, ochrana osobnosti… Nejsem samozřejmě pro to, aby se vysílaly třeba nějaké svědecké výpovědi mladistvých, jak byly znásilněné, to jistě ne. Ale případy, které se týkají veřejného zájmu, viz třeba případ pana Hučína, tak to bych vysílal opravdu přímým přenosem. Tam není opravdu nejmenšího důvodu… A pokud ano, tak to jsou opravdu malé důvody a to není problém z toho veřejného jednání vyloučit.

Hlavní důvod procesu - zaměstnat Hučína

Samozřejmě vím, že se v případu Vladimíra Hučína angažujete. Proč usilujete o veřejný proces? Jaké jsou ty hlavní argumenty pro to, aby byl spor veřejný?

Nepůjdu do detailu, protože už mě to nebaví omílat pořád to stejné. Jsou to všechno zástupná, vykonstruovaná obvinění, která mají sloužit k tomu, aby zaměstnávala pana Hučína a nějakým způsobem ho eliminovala. V případě pana Hučína, říkám naprosto otevřeně, jde o bezpečnost státu. Jde i o zájmy, v dobrém smyslu - občanů, soudů a policie.

Pan Hučín je nesmírně charakterní a dobrý člověk, to jsem se sám přesvědčil, a měl tu smůlu, že se vyskytnul na místě, kde jeho charakter narazil. Narazil na morální problém. Mám dělat svou práci podle předpisů, vedení bude spokojené, ale zradím své svědomí. Čili on dal přednost vnitřnímu mravnímu zákonu a odmítnul, konkrétně v tom jednom případě, prozradit své lidi, kteří mu dávali zprávy o prorůstání komunistických struktur do státní správy. Takže je jasné, že ti, kdo ovládají z velké části policii, soudy a média, tak ze slušného člověka udělali neslušného.

Ale jeden případ, ilustrující stav české justice. Pan Hučín začal proti komunismu bojovat už před 30 lety. Tenkrát rozdával letáky „Pryč s okupanty!“, poškozoval nějakými uměle vyrobenými výbušninami, rozuměl tomu, taky byl chemik, poškozoval komunistické sochy a nástěnky. Nikomu neublížil. Za to si odseděl tuším 2,5 roku. Za to samé po 30 letech, loni 12. února dostal zbytkový trest, tuším asi 6 měsíců. Po 30 letech! Přitom tu máme zákon o zločinnosti komunistického systému a máme ctít ty, kdo proti němu byli v odporu. On se odvolal a ten samý soudce, co ho před 30 lety odsoudil, JUDr. Čestmír Duda, dneska náměstek Krajského soudu v Ostravě, tak ten mu zamítl odvolání.

Proč se věnuji Hučínovi?

Protože je to člověk, který může obrovským způsobem ovlivnit v dobrém smyslu bezpečnostní struktury naší země. To se týká i struktur evropských. Jsme součástí Evropy. Má mnoho dokumentů a vědomostí, které nemají být utajeny, jak tvrdí mocní nebo vedoucí bezpečnostních složek, z důvodu bezpečnosti státu. Ale právě z důvodu bezpečnosti státu musí být zveřejněny. Až na pár výjimek. Takže smyslem mé činnosti je podporovat demokracii, aby se ve smyslu Masaryka „Pravda vítězí!“ pravda ukázala. A skutečně nezávislý soud rozhodl tak, jak má. I soud s panem Hučínem je určitým impulsem pro obnovu demokracie v naši společnosti. A důvěru lidí v justici.

Co myslíte, že by se stalo, pokud by se vám podařilo toho soudce, který rozhoduje, přesvědčit a pokud by ten soud kapitána Hučína byl opravdu veřejný? Máte nějaký odhad, jak by na to reagovali běžní občané? Nebo co by řekli, kdyby viděli takový proces třeba v televizi? Jakou o tom máte představu?

To je spíš otázka pro psychologa, protože spousta občanů i vzdělaných je neinformovaná, protože nemají kapacitu a čas získat si informace. Mají svoje starosti. Navíc je tady ta dezinformace médií, často velmi cílená a až nechutná. Čili je to také otázka formy. Jakým způsobem to sdělit. A pokud by to bylo postupně na základě faktů a s patřičnými nezávislými komentáři a tak, aby se do toho zapojila všechna média, včetně televize, rozhlasu, tisku, aby se zveřejňovala fakta a aby diskutovaly obě dvě strany, tak potom je to v podstatě začínající funkční demokracie, která slouží věci, dobré věci v zájmu občanů naší země.

Teď už mi odpovídají bleskově

Tak jestli vám rozumím, myslíte, že nejen ten samotný soud by měl být veřejný, ale že by na něj měly navázat veřejné diskuze v médiích, k těm tématům z toho procesu?

Rozhodně. To se týká bezpečnostní struktury naší země, funkčnosti policie, soudů, státních zastupitelství, čili do toho zapojit veškerou veřejnost, hlavně odbornou. Ze strany těchto organizací. Já osobně mám tu zkušenost, velmi pozitivní, zejména v poslední době, kdy jsem celkem známý, ozývají se mi lidé i od policie, ze soudů, ze státních zastupitelství. Nebo to prostě instinktivně cítím. Teď najednou mi státní zastupitelství odpovídají (na různé podněty) bleskově. Bleskově a standardně. Tak já si říkám „O tom to je!“

Máte tedy dojem, že se po těch letech, věnujete se tomu hodně dlouho, že se věci zlepšují?

Abych byl objektivní, já mluvím ze své zkušenosti. Možná ten soudce, který mě teď potěšil, že odpovídá tak, jak má, tak druhým odpovídá tak, jak nemá. Což já nemohu celkově posoudit. Ale z mé osobní zkušenosti, a tak to má ve vyspělé demokratické společnosti být, lidi musí využívat argumenty. Prvky, které jim poskytuje demokracie. A když je používají, tak ony působí a ta druhá strana je nezačne zneužívat.

Lidé mají pořád strach

Mnoho mocných naší země ovládá tuto zemi, svůj úřad díky tomu, že těm, které ovlivňují, nahánějí strach. Ta volba toho strachu, ta je daná tomu, kdo si ho sám připustí. A pokud vy strach neukážete a kultivovaně ukážete těm druhým, jak mají svou práci dělat, tak dostanou takový podvědomý strach oni a začnou svou práci dělat pořádně. Spousta úředníků tu práci může dělat dobře, ale někdy je to ta česká pohodlnost. Co si budu dělat starosti, já chci mít svůj klid, takhle si to odškrtnou a hotovo. Ono je třeba i na ty soudce trošku působit, protože on je v tom trošku i prvek té české povahy a sklon k určité neprofesionálnosti a takové ty hrátky. A neefektivnosti práce.

Takže nebát se, ale naopak zahájit s nimi diskuzi…

Jistě. Buď se mýlím, omluvím se, poděkuji... A nebo druhá strana přivítá, že jsem jim dal typ, jak dělat svoji práci dobře. To je i má politika. Já říkám „Lidi, mě nechvalte, já nechci, abyste mě chválili, to mi nic nepřinese, řekněte mi, co dělám špatně! Já chci svou práci dělat dobře. A dobře ji budu dělat, když mi řeknete, co dělám špatně!“ Je to jednoduché.