Opatrovnícké soudní řízení týkající se pana Patery se vleče českými soudy již řadu let. Nešťastný otec však nesleduje dění na soudech pasivně. Aktivity, které organizuje, naopak nastavují justici zrcadlo, se kterým se naši soudci vyrovnávají různým způsobem. Mohly by někdy obě strany usednout k jednacímu stolu?

Přepis rozhovoru, který jsme uskutečnili s Lubošem Paterou v únoru letošního roku (2006):

Pane Patero, vy působíte ve spolku Spravedlnost dětem, jaké jsou cíle tohoto sdružení?

Hlavní motivací ke vzniku našeho sdružení byla neutěšená situace v takzvaném opatrovnickém soudnictví. Což je rozhodování zejména o výchově dětí po rozvodu, o úpravě styku těch dětí s tím takzvaným druhým rodičem, který dítě nemá ve výchově. Samozřejmě v naprosté většině případů je to otec. A ty problémy, které v tomto soudnictví jsou a také nedobré zkušenosti jednotlivých lidí.

Zvukovým záznamem proti aroganci a zneužívání moci

Vy nemáte obecně dobré zkušenosti s průběhem soudních řízení. Stěžujete si na základní problémy, například na to, že vám soudci nezákonně zakazují pořizovat zvukové záznamy řízení. Když se proti tomu ozvete, máte dostatek důkazů k tomu, abyste prokázali, že ten spor třeba obecně neproběhl kvalitně?

Těch konfliktů skutečně v jednací síni v konkrétních případech bývá velice často mnoho, protože setkávají se účastníci těchto kauz, zejména teda tátové nezletilých dětí se silnou arogancí ze strany soudců. S takovým až vyhroceným a zcela otevřeným nepřátelstvím. A to pochopitelně je závada na straně soudů, na straně vedení toho soudního řízení.

Dá se to dokumentovat relativně snadno. A to buď tedy tou technikou, zvukovým záznamem a nebo samozřejmě také svědectvím dalších osob. Protože je velice důležité, aby byla zastoupena u soudního jednání také veřejnost. Ta soudní líčení jsou zásadně veřejná, takže je vhodné to požívat a brát si s sebou kamarády, známé, přátele, lidi z rodiny. A pochopitelně i tito občané jako svědci mohou dokumentovat nevhodný, nesprávný postup toho kterého soudce.

No a vy říkáte, že ty zkušenosti tedy se soudci samotnými jsou špatné, ale určitě to nemyslíte takhle paušálně stoprocentně. Do jaké míry jsou ta soudní řízení z vašeho pohledu nekvalitní? Jsou mezi nimi i kvalitní soudci? Stane se taky někdy, že třeba ten proces proběhne v pořádku, že jste spokojeni?

Samozřejmě, netvrdím, že všichni soudci a všechny soudkyně, kteří soudí a které soudí opatrovnické věci jednají špatně nebo nesprávně. Ale musím bohužel konstatovat , že je jich velké množství a že v těch opatrovnických věcech, které důkladně znám, takových nezaujatých, nestranných, spravedlivých soudců, kteří by i jaksi vystupovali sebevědomě a se znalostí práva a s takovou korektností vůči účastníkům toho řízení, těch je málo.

Pouze deset procent kompetentních

Dalo by se to odhadnout nějak na procenta třeba? Jaká část?

Já zase netvrdím, že jsem absolutním nějakým znalcem všech těch soudců a soudkyň, ale viděl jsem jich a zažil veliké množství a obávám se, že by se těch kvalitních dalo označit tak, že je jich třeba 10%.

Problém je asi v tom, jak už jsme naťuknuli, když už se ten proces odvíjí patně, že ty procesní standardy třeba nejsou dodržovány, tak právě v tom prokazování. Říkáte, že se to dá prokázat technicky nebo eventuálně svědecky.

Jak se vyřizují stížnosti?

Ale jaké máte zkušenosti s těmi buď odvoláními nebo s těmi stížnostmi. Když si stěžujete na průběh toho procesu samotného, tak jak to potom probíhá? Jste s tím vyřizováním stížností spokojeni? Jak se k tomu ti soudci odvolacích senátů a soudů, případně ti předsedové soudů staví?

Na každou výhradu, která je jakkoliv podložena, se vždycky najde nějaká výmluva. Nějaká záminka, proč nedat tomu kterému občanovi za pravdu, i když věc je naprosto jasná. Třeba některý soudce nebo některá soudkyně naprosto svévolně znemožní pořízení zvukového záznamu. Nemá k tom žádný důvod. Dokonce jsou i extrémní případy, kdy využije nebo zneužije justiční stráže k tomu, aby i vykázala občana, který jí oznámil, že si chce pořídit zvukový záznam.

Pokud si na to ten občan stěžuje nebo účastník řízení si na to stěžuje, tak se setká s tím, že mu nadřízený orgán, to znamená orgán státní správy soudu třeba sdělí naprosto oficiálně, že neshledal žádnou závadu v postupu toho kterého soudu nebo soudkyně. Že jednala v rozsahu své pravomoci a že tedy jednání řídí v jednací síni soudce. To je v podstatě výsměch občanovi, je to výsměch právu. A bohužel jaksi ta, v podstatě neomezená moc, kterou soudci a soudkyně mají, je k tomu svádí a málokdo z nich je na tom charakterově tak na výši, aby těm svodům té neomezené moci třeba odolal.

Justiční mašinérie se snaží lidi otrávit

Pokud se setkáváte tady s tím odmítáním těchto stížností, tak jak potom postupujete dál? Došli jste někam i dále než jenom k těm předsedům okresních soudů?

No, ono je to vždycky otázka času a množství energie, který je k tomu potřeba. Na řešení takovýchto věcí. A v podstatě tam jsou třeba podružné záležitosti, jako je to chování těch soudců a pokud by ten který občan měl skutečně důsledně se snažit každou takovouto záležitost vyřešit, tak mu na to nezbývají síly. A pochopitelně to člověka udolává.

Bohužel jaksi i ta struktura justiční na to spoléhá, že vlastně ti občané, kteří se takto důsledně berou za svá práva, tak jsou nálepkováni různými označováními za kverulanty a podobně. A ta struktura potom se semkne a snaží se je skutečně udolat, otrávit, aby ji dali pokoj…

Kolik je členů vašeho spolku?

Těch členů oficiálních není mnoho, protože tyto záležitosti se převážně týkají mužů, otců a oni necítí zas velkou potřebu se sdružovat do jakýchkoliv pevnějších organizačních spolků nebo struktur a snaží se velice často ty věci řešit sólově, protože tam samozřejmě funguje i takovéto mužské myšlení. Mezi muži panuje obecně neustále rivalita v čemkoliv.

Takže to je jedna věc. A druhá věc, že samozřejmě panuje velká obava z toho, aby se jednotlivý občan, ten člověk, kterého se to týká, přidal k těm dalším. Protože má strach, že takovéto apriorní nepřátelství může dopadnout i na něj a může to mít ještě horší ve své věci. Ony tyto záležitosti jsou pro lidi velice citlivé, ty opatrovnické. Tam skutečně jde do tuhého, když jsou někomu likvidovány rodinné vztahy s dítětem a ten člověk vždycky váží, zda má udělat nějaký krok ke své obraně. Zda ten efekt nebude potom ještě horší nebo zda situace nebude ještě horší než je.

Kolik vás tedy je oficiálně a jak velká je ta skupina těch podporovatelů nebo řekněme účastníků těch řízení, kteří si nějakým způsobem vzájemně vypomáhají třeba i neoficiálně?

Právě ta neoficiální část nebo ta skupina je poměrně veliká, protože nezáleží na tom, zda je někdo oficiálně někde registrován a veden jako člen a platí nějaké příspěvky, ale záleží na tom, co je ochoten udělat sám pro sebe a co je ochoten udělat pro další lidi. Takže funguje skutečně taková vzájemná solidarita, která má různé projevy. Třeba v tom, že se lidé vzájemně podporují svojí účastí u těch soudních jednání jako veřejnost.

Vzájemně si sdělují svoje zkušenosti, vzájemně si vypomohou třeba svědectvím, když je potřeba jednak zadokumentovat třeba to nevhodné chování těch soudních osob u soudu. Ale zároveň třeba také to, že tatínek si šel pro dítě a to dítě mu nebylo předáno. A naopak byl terčem různých nadávek a podobně. Takže tohle tady funguje aniž by tady byla nějaká velká proorganizovanost a myslím si, že tohle to je to podstatné, co je důležité

Tak jestli jsem pochopil správně, tak jsou to zhruba desítky lidí, kteří si takto pomáhají?

Ano

My se bavíme o tom, že je to nesmírně složité, udělat nějakou změnu systémovou a nevyčerpat se, aby ten jednotlivec neměl místo jedná agendy najednou agend deset . Tedy tu primární a devět dalších stížností z toho průběhu sporu. Nebylo by řešením založit něco jako registr takových případů?

Registr soudců upírajících základní práva

Když už se někdo do toho řešení pustí, tak aby byly zdokumentovány jednotlivé etapy, když si podá tu stížnost, jak na ni reagoval předseda soudu, další předseda (odvolacího soudu), ministerstvo spravedlnosti a tak dále. A mít třeba takový veřejně přístupný registr, který by tyhle ty poznatky vlastně umožňoval sdílet lidem. A také by bylo vidět, kteří soudci soudí dobře a kteří naopak se schovávají tady za tyto různé potíže, se kterými je tak těžké bojovat.

Myslíte, že by to pomohlo věci?

Určitě, myslím si, že právě k tomu ta moderní technika a technologie dává velké možnosti a že je v silách občanů toto jednak vytvořit a jednak využívat. Vidím ale základní věc v tom, aby občané jaksi brali ty svoje záležitosti do svých rukou. Nemyslím svévolně ale v mezích zákona, aby emancipovaně přistupovali k tomu, že stát a jeho struktury, včetně soudní struktury, jsou tady od toho, aby občanům sloužily a aby jim skutečně poskytovali kvalitní službu.

Nespoléhat se na autority

Takže tady je velký prostor pro to takové emancipované občanství. Si myslím, že to je jediný, v podstatě jediný způsob, jak změnit , třeba špatný výkon práva v českých zemích a jsem v tomto směru optimista. I když samozřejmě vnímám to, že v tom českém našem prostředí jaksi ta občanská angažovanost není moc obvyklá. A že velice často lidé jsou pouze pasivní a spoléhají na to, že někde nějaká autorita za ně vyřeší třeba jejich záležitost, místo aby tu záležitost vzali do svých rukou. A snažili se teda v té své konkrétní věci o nápravu poměrů nebo o nápravu toho přístupu státního orgánu k nim samotným

Pokoušeli jste se navázat s těmi soudními osobami nebo teda hlavně se soudci nějaký, řekněme méně formální dialog o tom, co by bylo potřeba v té justici změnit? Já jsem tuším zaslechl v médiích něco o feminizaci třeba justice že to byl jeden z těch bodů, na který jste velmi důrazně poukazovali. Ale i obecně, jestli jste se snažili navázat nějaký dialog a jak se to dařilo nebo jaké s tím máte zkušenosti?

Ze strany ať už našeho sdružení nebo dalších spolků v té oblasti působících tam samozřejmě tyto snahy jsou a mají zase různé formy. Ten dialog už se navazuje i tím, že občané přijdou k soudu jako veřejnost a tam reagují na to, co vidí před sebou. Ne že by vykřikovali v jednací síni, ale po skončení jednání třeba se snaží promluvit s určitým soudcem. Někdy třeba toho soudce odmění i potleskem, pokud samozřejmě jsou spokojeni s výkonem jeho práce a tak to má tuhle formu.

Nebo další forma, to jsou různé petice nebo různá podání písemná, která směřují ke státním orgánům i třeba orgánům státní správy soudů nebo Ministerstvu spravedlnosti a tam je také různá reakce. Bohužel zase musím konstatovat, že nepanuje velká ochota vnímat občanský názor a občanský postoj jako něco, co by mělo být pro představitele té soudní struktury důležité. Velice často na jakékoliv podání, na jakoukoliv petici třeba přijde odpověď, která v podstatě nic neříká, která se míjí, naprosto se míjí s předmětem toho podání a je to naprosto formální.

Nejsme jen kverulanti

Myslím si, že připravenost k většímu dialogu na straně občanů samozřejmě je, občané nejsou jenom kverulanti. Občané to také myslí s výkonem práva v českých zemích dobře. Obávám se, že tady ale není velká ochota ze strany těch soudních nebo jiných státních struktur. A to je škoda, protože by tady měl být vzájemný respekt a ten respekt se pochopitelně nevytvoří tím, že někdo, kdo má moc, tak jí zneužívá.

Ať už jako soudce, aby třeba uškodil občanovi, který se mu znelíbil a nebo jako orgán, který vůči tomu občanovi použije třeba nějaký represivní prostředek. Ať už je to justiční stráž, která preventivně stojí za účastníkem soudního řízení v jednací síni a tím pádem ho zastrašuje nebo ostentativně prochází mezi veřejností před jednáním. A nebo vyloženě i vyvádí veřejnost, která má právo být přítomna, ale protože soudci se tam nelíbí, tak tu veřejnost vykáže i třeba prostřednictvím… vynešením justiční stráží.

Možná právě z těchto důvodů by bylo dobře ten dialog přenést z toho formálního prostředí soudů, kde tedy jedna strana je jakoby obrazně řečeno doma, možná do těch médií nebo třeba do nějakých veřejnějších prostor jiných, než jsou soudy.

A tady musím říci, že jsme nedávno hovořili třeba s doktorem Sváčkem, předsedou Městského soudu v Praze a ten vyjádřil připravenost, mluvil samozřejmě za sebe ale možná i za jiné soudce, právě k dialogu, který by vůbec nebyl nijak omezen. Byla by tam možnost hovořit o čemkoliv.

A také právě z toho odvozoval pan předseda, že by to bylo pro veřejnost velmi zajímavé, kdyby se odkrývaly témata, o kterých se třeba v Česku, u nás zatím vůbec nemluví.

Najdeme přijatelnou míru obecnosti pro dialog se soudci?

Pan předseda měl jeden takový poznatek k tomu budoucímu dialogu. Že by to mělo proběhnout v určitém stupni obecnosti, protože soudce, který se bude účastnit té debaty před těmi televizními kamerami nebo v jiném médiu, nemůže komentovat konkrétní soudní případ nějakého jiného člověka, který řeší jeho kolega. Ale že by bylo třeba najít nějakou, míru obecnosti a bavit se o těch obecných postupech, aby nebylo nutné se vyjadřovat ke konkrétní kauze.

A to já si osobně myslím, že je trošku problém, najít takovou míru obecnosti, aby to bylo pro obě strany ještě přijatelné, vůbec vést ten hovor, abychom se nebavili vlastně o velmi abstraktních věcech ale na druhou stranu, aby ti soudci nebyli stresováni tím, že dělají něco, co podle zákona také nemůžou. Myslíte, že by se to mohlo podařit? Nebo že by to stálo za to zkusit na nějakém takovém dialogu najít tu přijatelnou úroveň tady z tohoto pohledu?

Určitě. Já si myslím, že potenciál na straně občanů, byť právních laiků tam kvalifikovaně a v obecné rovině debatovat o problémech či úspěších české justice tady samozřejmě je. Otázka je té ochoty, té druhé strany, která tady vystupuje poměrně silně sebevědomě, když to řeknu eufemisticky a v podstatě nestojí o jakékoliv korekce ze strany veřejnosti, které ovšem ta justice má sloužit.

Pak je to otázka, jak to učinit prakticky, ať už prostřednictvím médií nebo nějakých veřejných debat a kulatých stolů za účasti médií a podobně. To tady zcela jistě je a patří to do arzenálu demokratických prostředků a určitě by to svůj účel splnilo a určitě by to vedlo i k tomu, aby občané poznali, že není tak třeba jednoduché řešit jejich každodenní spory a trable. A zároveň by ale justice poznala, že jejich rozsudky se dotýkají života bezprostředně živých lidí, jejich spoluobčanů. A že ti spoluobčané to mají právo vnímat nikoliv abstraktně, jako to vnímá mnohdy ten soudce, ale zcela konkrétně s různými dopady do jejich životů.

Převaha žen je drtivá

A pokud jde třeba o ta konkrétní témata, já se vrátím k tomu, co už jste v předchozí otázce tady nastínil. A to je třeba poměr zastoupení mužů a žen v soudcovských funkcích. Podle oficiálních statistik je mírná převaha žen u soudů a nikdo proti tomu v podstatě nemůže nic namítat. Na druhou stranu v těch různých druzích soudní praxe je výrazný nepoměr mezi muži soudci a ženami soudkyněmi, takže v těch opatrovnických věcech je ten nepoměr v postatě absolutní.

Těch soudců mužů, kteří dělají tuto agendu systematičtěji než jako záskok třeba na měsíc, je velice málo. V republice podle oficiálních statistik je to možná cca 20 procent, ale já tomu moc nevěřím, ani tomuto množství soudců. A tady právě ze strany našeho sdružení a ze strany dalších sdružení vzešla právě iniciativa, která byla formulovaná do petice v loňském roce, aby ministerstvo spravedlnosti zajistilo, že tyto věci péče o nezletilé bude soudit soudcovský sbor v paritním zastoupení. Polovina zhruba mužů a polovina žen.

Předsedové soudů ingorují doporučení ministerstva

Ministerstvo spravedlnosti v posledním roce nebo v posledním roce a půl v tomto směru vydalo minimálně pokud vím dvě doporučení. Nejdříve jenom předsedům krajských soudů a posléze i předsedům okresních soudů, aby při stanovování rozvrhů práce na jednotlivý rok vždycky zohlednili tuto problematiku rovného zastoupení mužů a žen v těch opatrovnických věcech. Ale obávám se, že to všichni ti předsedové těch krajských a okresních soudů v podstatě sabotují nebo ignorují, protože ta praxe je takhle zavedená a že ty soudkyně odjakživa dělají ty opatrovnické věci a ti soudci muži třeba řeší více trestní věci.

Určitě nechci říct, že apriori jsou ty soudkyně jednotlivé špatné soudkyně, to neříkám. Nebo že by jednotliví muži soudci v opatrovnických věcech byli dobří, to ne. Ale v tom obrovském množství případů, kdy to jsou statisíce kauz, soudních věcí, které se týkají nezletilých dětí, se tam promítá to ženské myšlení nebo ta absolutní převaha toho ženského myšlení v tom rozhodování a nedostatek toho mužského přístupu. A kdyby se to zhruba vyrovnalo nebo kdyby tam byl větší počet těch mužů, potom by to korigovalo výsledky těch sporů.

Nedostatek mužů pro opatrovnickou agendu

A třeba minimálně by to podle mého názoru bylo pozitivní v tom, že ti muži soudci jsou rozhodnější a že ty opatrovnické věci by se řešily třeba rychleji. Protože ona je to problematika nebo oblast soudnictví, která je možná náročnější trochu více na emoce, na city, na jaksi lidský přístup, zároveň je ale v podstatě velice jednoduchá a triviální právně. Právně to jsou naprosto jednoduché věci, které se dají řešit zdravým rozumem.

Prostě lidská přirozenost je taková, že děti se rodí tátovi a mámě a je pro dítě důležité, pokud ti oba rodiče jsou kvalitní, aby se podíleli na jeho výchově. I když se rodiče rozejdou a rozvedou. A na tom je postavena lidská civilizace. Pokud tady ovšem systematicky opatrovnické soudnictví vylučuje, v podstatě vylučuje otcovský prvek nebo otce samotné z výchovy svých dětí po rozvodu, tak se to dneska už dotýká možná více než jedné poloviny populace dětí a pochopitelně se to potom odráží na kvalitě celé společnosti.

Věříte soudcům, že myslí výzvu vážně?

Já bych se ještě, jestli dovolíte, vrátil k tomu dialogu obecnému s těmi soudci. Já totiž mám z té vaší reakce takový pocit, že vy těm soudcům nevěříte, že vlastně myslí doopravdy tu nabídku k tomu, abychom společně zasedli k tomu jednacímu stolu?

A že bychom se pokusili dohromady najít nějakou tu úroveň debaty, která by vyhovovala oběma stranám, že by se nějakým způsobem mohly ty věci pohnout dopředu. Takže teď je tedy ta otázka, jestli věříte doktoru Sváčkovi, že to myslel vážně…?

Já samozřejmě musím vycházet z toho, jak jsem poznal spoustu soudců a jak jsem poznal i doktora Sváčka. A bohužel jsem ho poznal tak, že jeho forma dialogu znamená býti schován za justiční stráž a případně justiční stráži dávat příkazy, aby občany poměrně hrubým násilím vyvedli z jeho kanceláře.

Soudcům příliš nevěříme

Takže to je bohužel jaksi smutná realita, ale pochopitelně pokud kterýkoliv soudce a justiční orgán nebo orgán ministerstva spravedlnosti bude systematičtěji vést jakýsi dialog s občany, ať už jakoukoliv formou, tak pochopitelně já jako občan to jenom uvítám a myslím si, že spousta občanů by to uvítala se mnou a rádi by se toho dialogu účastnili. A ten základ je, aby tam byla úcta nebo respekt ze strany té soudní struktury vůči občanské veřejnosti.

Já ten příklad znám, kdy jste říkal, že vás justiční stráž vyvedla z pracovny pana předsedy, je to samozřejmě váš názor nebo zkušenost. Ale teď je otázka, já nevím, zda jste tam byl sám nebo s nějakým kolegou. A jestli jste třeba nepoužíval podobné výrazy jako třeba pan kolega Fiala, který nazval soudkyně velmi expresivními výrazy.

Jestli prostě není chyba na obou stranách, případně třeba na vaší straně nebo na straně pana předsedy. To já samozřejmě nevím. Ale beru to tedy tak, že ta nedůvěra je zde poměrně značná.

Nabídka z Krajského soudu v Hradci Králové

Ale přece jenom tady mám i tedy pozitivní prvky, protože když jsme nedávno byli na Dni otevřených dveří v Hradci Králové, tak tam, kromě toho zajímavého vystoupení dr. Schorma, který zastupuje Českou republiku při jednáních u štrasburského soudu, tak kromě toho jste tam vlastně hovořili i s panem předsedou Milanem Bořkem, předsedou Krajského soudu v Hradci a když jste si stěžovali, že vlastně chybí tento dialog, že nemáte možnost vyjadřovat vaše názory, tak pan předseda vám nabídl místo v tom dalším ročníku Dne otevřených dveří.

Abyste si tam udělali vaši vlastní expozici nebo stánek s tím, že on by vlastně vůbec nezasahoval do té náplně té vaší expozice. Že byste si tam mohli vyjádřit zcela svobodně. Takže teď je otázka, jestli tu výzvu přijmete? Nebo jak se k tomu stavíte?

Výzvu soudců určitě přijímáme

Já si myslím, že pokud by tato praktická nabídka byla formulována třeba oznámením nějakého konkrétního termínu, že se připravuje na ten termín další Den otevřených dveří, tak si myslím, že jsme schopni zabezpečit nějakou expozici, nějaký stánek. A nabídnout třeba návštěvníkům toho soudu, toho dne otevřených dveří zase pohled jakoby z druhé strany. Teď nechci říkat přímo strany barikády, protože ta barikáda by tady neměla být, ale já si myslím, že občané tu barikádu nevytváří a že je to otázka pro obě ty skupiny, obě ty strany. Takže určitě bychom to asi uvítali. Pokud bychom se nějakým způsobem dozvěděli, že ta možnost tady je…

S videokamerou do soudní síně

Tak my, Zákazníci české justice se pokusíme tady v tomto zjistit další informace a popřípadě vám je předat. A abychom tedy ten rozhovor zakončili ještě více pozitivně, tak mě překvapilo, vy jste říkal, že byly problémy během procesů, že tam třeba soudci zakazovali nahrávání na diktafon.

Ale i opačně jste zmínil, že jsou i případy, že soudci se vlastně nebrání ani tomu, když někdo pořizuje videozáznam toho řízení. To mě tedy velmi překvapilo, protože to slyším poprvé, že by se něco takového podařilo. Takže můžete k tomu pár slov?

Jsem tím také potěšen a skutečně v konkrétních případech jsem požádal o možnost použití videozáznamu (provedení videozáznamu) a bylo mi to umožněno. Nikoho to nepoškodilo, nikoho to nemůže poškodit a je to podle mě důležitý prvek právě kontroly té správnosti a spravedlnosti soudního řízení a myslím si, že i tudy by se mohly ubírat nějaké úvahy nad tím, jak využít techniku současné doby, počítačovou, videotechniku, audiotechniku a podobně.

Nezávislost soudců ano - ale ne absolutní

Protože jakmile by tady byla tímto způsobem prováděna větší kontrola, větší transparentnost v soudních řízeních, už samo o sobě by to vedlo ke zlepšení stavu. Soudcům by to v podstatě znemožňovalo takové to sebeuspokojení z toho, že oni jsou nezávislí, že oni mají ten talár a že na ně nikdo nemůže, že jsou chráněni tou justiční stráží a podobně. Takže si myslím, že pokud se hovoří třeba o tématu elektronizace české justice a podobně, tak by se to nemělo vnímat ne jenom jako větší množství peněz na větší množství počítačů pro soudce.

A jenom na elektronizaci třeba soudních spisů. Ale zároveň by se tady mohlo uvažovat o tom, že ta videotechnika, pořízení jedné kamery do jednací síně a programové vybavení, které by umožnilo na nějakých internetových stránkách v podstatě nepřetržité vysílání z jakéhokoliv soudu a kterýkoliv občan by se na něj mohl podívat, to si myslím, že je technologicky triviální záležitost. Že i tímto směrem by se ty úvahy měly ubírat.

Korektnost postupů - nás zajímá nejvíce

Protože zase pokud jenom jedna strana by využívala těch technických zařízení, těch výdobytků současné techniky, třeba na to rychlejší zpracování agendy, ať už formou elektronických spisů nebo nějakých právnických systémů a podobně, tak by to podle mého názoru nebylo dostačující a hlavně i v tomhle směru cítím zase, že by bylo vhodné, aby tím základem byla změna přístupu.

Změna přístupu v tom, že to soudnictví je službou pro občany, že prioritou by měla být spokojenost občanů s tou službou, s její korektností. Teď nemluvím vůbec o výsledku, ale s její korektností. A pokud takovéto myšlení budou soudci mít, tak potom využijí samozřejmě jakoukoliv technologickou vymoženost k tomu, aby ta služba se zkvalitnila, zrychlila a podobně.

Férový krok soudců

Takže to rozhodnutí soudců, kteří vás pustili s videokamerou do soudní síně chápete jako férový krok tím správným směrem?

Ano, je to krok správným směrem. Nemělo by to být výjimečné a samozřejmě je třeba uvažovat i o tom, že každý občan i v soudní síni má právo na ochranu svých osobních údajů a svého soukromí. Je to do jisté míry pravda, na druhou stranu, jestliže soudní jednání podle zákona jsou až na výjimky veřejná, tak i toto znamená jenom naplnění této zásady veřejnosti současnými prostředky a v současných podmínkách.

Ač nejsem nějaký expert právní a podobně, tak z nějaké literatury je mi známo, že výkon soudnictví ve starém Řecku třeba se odehrával v podstatě někde uprostřed té komunity nebo té obce a v podstatě většina obce se na něm podílela.

Tak to je pěkný příklad, děkuji vám za něj. A děkuji vám za vaši dnešní návštěvu ve studiu Zákazníků české justice a budu se těšit třeba na Dni otevřených dveří u soudu v Hradci Králové na viděnou.

I já se těším na další spolupráci a přeji Ejustici.cz další úspěchy při elektronizaci české justice a zavádění dalších technických vymožeností.

Děkuji vám a nashledanou!

Naslyšenou!

www.iustin.cz, www.justicetv.cz