Předseda Krajského soudu v Hradci Králové Milan Bořek odkrývá dosud přísně tabuizovaná témata. Mladí soudci přinášejí na soudy spíše pozitivní impulsy. Mnohem horší problém však paradoxně mohou představovat soudci, působící v systému už radu let. V devadesátých letech totiž justice v nouzi "brala do svých řad téměr kohokoli". A tak vznikly dnešní velké problémy...

Jak se díváte na současné metody výběru a hodnocení soudců? Je systém v našem soudnictví správně nastaven?

Dobře nastavený není. Nemělo by jít zdaleka jen o odborné znalosti soudců. Měl by se brát ohled na osobnostní a lidské kvality těchto jednotlivců. Teprve až v průběhu čekatelského období se zjistí, zda uchazeč unese nebo neunese tak velkou zátěž, které jsou soudci běžně vystavení.

I výborný čekatel může zklamat

Dokud však tento čekatel opravdu nesedí v taláru a nestane se soudcem, můžete se stále jen domnívat, jak bude soudit. Může být sebechytřejší a sebelepší. Ale až pak se může ukázat, že prostě není typem právníka do jednací síně. Že nedokáže komunikovat s lidmi. A tak se sám dostává do problémů během jednání.

Moje představa by byla, že by se v jednom regionu (soudním kraji) přijalo třeba sto uchazečů o povolání soudce, čekatelů. A z těch by se vybralo třeba jen deset těch opravdu nejlepších.

Konkurence by prospěla

To by ale znamenalo značné zatížení pro státní rozpočet. Tedy pokud by se zároveň zachovaly jiné prvky dnešního systému. V některých evropských zemích však ten systém funguje tak, že uchazeči postoupí tuto praxi za malou odměnu. A to velmi rádi, vzhledem k atraktivnosti soudcovského povolání.

Jak probíhá výběr nových soudců? A jaký je jejich optimální věk?

Kvalitu konkrétního uchazeče lze předem přezkoumat na základě životopisu, životních zkušeností, výsledků studia a podobně. Konkrétně na našem soudu výběrovou komisi sestavuji na našem soudu já, jako jeho předseda. Členové komise pak dále vyhodnocují jednotlivé etapy výběrového řízení. Jednou z nich je psychologické vyšetření. Smyslem něho je zjistit jak by reagoval uchazeč na pracovní zatížení. Právě třeba to, zda je přiměřeně komunikativní a podobně. Komise pak vybere vhodné uchazeče.

Výkonnost je nutné sledovat preventivně

Ale zpět k otázce. Musí to být člověk komunikativní, ale ne až příliš. Ne tak, aby se mu jednotlivé kauzy v jednací síní neúměrně protahovaly. Musí se umět „pohybovat“ ve vymezeném čase a prostoru. Ten je dán tím, že má k dispozici jednací síň na dva dny v týdnu. Pokud se do toho času nevejde? V tu ránu má problém s počtem nevyřízených věcí. S tím, že délka případů natahuje. Následně má pak problémy s vedením soudu a s tím, že mu narůstá počet a stáří věcí. A tomu je třeba se včas vyhnout.

Za druhé musí mít respekt i mezi svými kolegy. Třeba v tom, že umí a dokáže přijímat názory druhých. Za třetí musí mít znalosti i z jiných disciplín než jen z práva samotného. Vše souvisí se vším a soudce nezbytně musí mít všeobecný rozhled.

Musím říci, že do té generace, která zrovna tohle vnímá jako svůj velký problém, patřím i já. Je tedy třeba, aby soudce takový rozhled získal v běžném životě.

Soudí v Česku děti?

Za čtvrté, musí to být člověk přiměřeného věku. Zejména mezi našimi kolegy z oblasti anglosaské justice budí velké rozpaky fakt, že se u nás stane člověk soudcem třeba v pětadvaceti letech. Třeba britská kolegyně dr. Stary prohlásila po jedná takové návštěvě u nás v Česku, že v české justici soudí děti.

Mladí soudci přinesou zásadní změnu

Na jedné straně je logické, že po letech pokřivených poměrů očekáváme, že zásadní změnu přinesou právě mladí lidé. Ovšem myslím si na druhou stranu, že věková hranice byla opravdu nepřirozeně nízká.

Jak psychologický test vypadá? Je vůbec možné očekávat, že test odhalí opravdu vše? Že si tedy soudce udrží potřebný respekt k účastníkům řízení? Nepozná se to stejně až za řadu měsíců či let? Navíc jistě se vše v čase vyvíjí.

I dobrý psycholog se může mýlit

Věnoval jsem těmto otázkám poměrně dost času. Byl jsem také velice skeptický. Nechal jsem nechal si věci vysvětlit od psychologa, který se těmito postupy podrobně zabývá. Ten rozhovor trval asi dvě hodiny a kolega mi vysvětloval, jak jsou různé aspekty osobnosti člověka definovány a jak jsou různé otázky v psychotestech provázány a promyšleny. A musím říci, že mě docela přesvědčil, že na tom opravdu něco pozitivního je, že je to přínosná věc. Je však potřeba také připustit, že mýlit se může každý.

Psychotesty vylučovaly i nadprůměrně schopné osobnosti

Také jsem slyšel od francouzských kolegů, že u nich v šedesátých letech, kdy se podobné metody u nich používaly, že tento systém vedl k častému vylučování nejen podprůměrných, ale také nadprůměrných jedinců ze systému. Já si myslím, že pravda je někde na půli cesty a že by psychotesty měly být jen jedním z kritérií pro hodnocení osobnosti uchazeče.

Musím říci, že v tomto roce (2003) neprošli přes psychotesty dva uchazeči, kteří byli ale přesto doporučeni výběrovou komisí a já jsem je do soudcovského povolání přijal.

Jak hodnotit emociální inteligenci?

Může však být velmi inteligentní člověk-soudce, který je ale emocionálně zcela nezpůsobilý. Neumí jednat s lidmi, nemá normální zdravé sebevědomí. Jeho slabá „emocionální inteligence“ pak bývá zdrojem ostrých konfliktů v jednací síni. A taková představa je pak pro účastníka téměř hororová… A nezapomeňme jakou obrovskou moc ovlivňovat lidské osudy každý soudce má…

Máte pravdu. Ovšem ty testy obsahují otázky, hodnotící jednak přirozený intelekt, ale také další typy otázek. Takové, které mají odhalit tendenci ke lži a to, zda je kandidát využitelný v normálním životě. Ne tedy jen v jednací síni, kde je svým způsobem velmi specifické prostředí. Hodnotí se emoční výdrž, připravenost na situace, do kterých se soudce dostává prakticky každý druhý den. Aby reagoval adekvátně.

Dříve psychotesty nebyly

Řada dnešních soudců by psychotesty neprošla. Tak jak mi to psychologové předvedli, tak mám mnoho důvodů věřit tomu, že ty testy jsou zčásti nastavené dobře. Neměli jsme bohužel tolik času, abychom prakticky prověřili takový test třeba na mě samotném, což já bych velmi uvítal. V době, kdy jsem vstupoval do justice psychotesty nebyly - já jsem tedy psychotestem neprošel. O tom, že by současní soudci prošli psychotesty, o tom se neuvažuje. Obávám se ale, že by jich řada neprošla.

Může to ale souviset i s tím, že po určité době se prostě každý opotřebuje. Platí to snad pro všechna povolání, soudce nevyjímaje. Upřímně řečeno nedokážu si představit, že by soudce soudil stejně intenzivně po celou dobu své profesní kariéry. Faktem je, že dříve jsem byl mezi těmi, kdo psychotestům oponovali. Byl jsem proti stanovisku Ministerstva spravedlnosti od roku 1999 až do roku 2002. Poté mě však psychologové opravdu zčásti přesvědčili o tom, že peníze, které stát na znalecké posudky vynakládá, nejsou úplně vyhozené. Na druhou stranu si nemyslím, že by psychotesty měly být jediným rozhodujícím kritériem.

Mladí lidé vyvedou společnost z morálního marasmu

V justici jsou dvě skupiny soudců, poměrně ostře ohraničené. Soudci, kteří přišli před rokem 1989 a pak ti noví. Vnímáte to jako problém nebo spíše přínos pro justici?

Považuji to za velký přínos. A věřím, že mladí lidé vyvedou společnost z problémů, ve kterých se ocitla. A teď mluvím zejména o tom morálním „marastu“. Nemluvím vůbec o nějakých ekonomických problémech. Myslím, že zejména na okresních soudech je velká převaha mladých soudců a naopak, chybějí tam ti starší, ke kterým třeba dříve chodila „na radu“ řada mých vrstevníků a musím říci, že i já samotný. Nejen ale na radu z oblasti práva, ale i na radu z oblasti života, životních zkušeností.

Věk nemusí být důležitý

Funguje to i opačně, zase v jiných věcech. Nevěřil byste jak rychle se naučil třeba téměř sedmdesátiletý soudce využívat výpočetní techniku, počítač a internet. Nebo oblíbený systém v justici - ASPI. Ten soudce je z toho nadšen a už si neumí představit, že by se jinak vyznal v různých novelách mnoha právních předpisů. Nadšen je i z internetu. Ten soudce má dnes 76 let a letos už není v aktivní službě. Ovšem do konce loňského roku soudil. Ale jak soudil!!

Justice brala každého

Jak se ale hodnotí práce a chování soudců v tom dlouhém období, které následuje po jejich jmenování? Nejsou právě zde problémy ještě větší?

Zdánlivě odběhnu od problému. On to problém samozřejmě je. Na počátku devadesátých let prošla justice apokalypsou. Řada soudců „byla odejita“, řada odešla do advokátní sféry. Troufám si odhadnout, že 2/3 soudců jsou v justici nových. V první polovině devadesátých let neexistovala jednotná metodika, dá-li se vůbec o tomto pojmu v tehdejší justici mluvit. Myslím právě výběr vhodných adeptů. Byly regiony, kde brali prakticky každého právníka. Tak vlastně vznikly ty problémy.

Vnitřní a vnější kontrola

Existuje vnitřní a vnější kontrola. Systém vnitřní kontroly je centrální i regionální. Každý měsíc, čtvrtletí, pololetí a rok se hodnotí výsledky jednotlivých soudů, soudců a senátů. Eviduje se počet vyřízených věcí a hlavně věcí nevyřízených. A eviduje se také stáří nevyřízených věcí v tzv. časových řadách.

Každý předseda má informace

Každý předseda soudu a senátu má tyto informační systémy k dispozici a průběžně je o výsledcích svých kolegů informován. A pokud některý soudce začne vybočovat z řady, pozve si ho šéf na kobereček. Jako v každé jiné normálně fungující firmě. A ptá se ho na příčiny. A vzejde z toho buď pokárání a nebo naopak šéf se snaží odstranit ty objektivní příčiny, které mohou být, a situaci napravit.

Rozhoduje ministr spravedlnosti

Jako předseda soudu jsem dále v posloupnosti volán k odpovědnosti já. Pokud by naše východočeská justice vybočovala z těch zbývajících sedmi regionálních justicí, jsem pak volán na kobereček k ministru spravedlnosti. Jako se to stalo v nedávné době. Jsem povinen mu vysvětlit příčiny. Pokud mu je nevysvětlím uspokojivě, pak je na něm, zda mě, jako manažera ve funkci odvolá nebo naopak ponechá.

Vnější kontrola advokáti a účastníci

Je zde ještě vnější kontrola. To jsou účastníci a advokáti. Sám dobře víte, že advokát, obhájce má možnost využít stížnosti na to, proč třeba věc tak dlouho trvá. Totéž může udělat samozřejmě i účastník. Tady existuje systém vnější a je s vnitřním provázán tak, že předseda soudu je povinen věc prošetřit i s těmi důsledky, které pak vyplývají pro toho samotného soudce, který tu či onu věc vyřizoval. Musí sdělit stěžovateli jaké kárné důsledky ze stížnosti vyvodil, nebo třeba to, že má málo soudců a že nemá dostatečné podmínky k tomu, aby soudce nebo soud dosahoval uspokojivých výsledků.

Centrální systém pak funguje tak, že ministerstvo dostává pololetně a ročně vyhodnocení částečně důvodných, důvodných i nedůvodných stížností. U částečně důvodných a zcela důvodných stížností ministerstvu zasíláme naše odpovědi na ty stížnosti. Pak si může zkontrolovat, jaká opatření jsme přijali. Když ta opatření bude považovat za nedostatečná, má možnost si pozvat manažera regionální justice a zeptat se, proč vybočuje z řady z pohledu adekvátnosti přijatých opatření.

Čekatelé nebo raději uchazeči z praxe?

Vraťme se ještě k výběru nových soudců. Preferujete uchazeče z právnických fakult nebo spíše zkušené profesionály z praxe? Například po letech práce v advokacii?

Řadím sám sebe mezi ty předsedy soudů, kteří považují oba způsoby za možné a prospěšné. Zkušení právníci, původem právě z advokacie, různých úřadů, podniků a tak dále, tvoří například na našem soudu nově zřízený úsek správního soudnictví. Je na těch lidech vidět, že mají značné životní zkušenosti a že tvoří velmi zkušený, sehraný a výkonný kolektiv, což je jistě velmi dobře.

Má justice svoje zákazníky?

Používáte hodně pojem „manažeři soudu“. My na Ejustici.cz zase říkáme účastníkům soudních řízení „zákazníci justice“. Souhlasíte s tím, že vy soudci máte svoje zákazníky?

Naprosto jednoznačně. Dodávám k tomu, že právo je služba pro občany. Zní to vzletně, ale soudci poskytují občanům normální státem placenou službu. A to jak pro občany České republiky tak i někdy i pro další svoje zákazníky. Nejde o nic jiného než o spokojenost zákazníků, účastníků těch soudních řízení a dalších osob vstupujících do soudních objektů.

Jaký má česká justice roční obrat?

Možná bychom mohli hovořit o dalších kategoriích, které se zatím používají spíše v soukromém byznysu. Kolik třeba stojí běžné soudní jednání? Jaký má česká justice celkový obrat? Kolik finančních prostředků za rok přerozděluje? Mají takové dotazy smysl?

Jednoznačně ano. Vše souvisí s penězi, to je jasná věc. Dám příklad. Jsem aktivní sportovec a vím, jaký pojem byla dříve třeba hokejová Jihlava - jako bašta českého hokeje. A dnes už dávno není tou baštou. Proč? Důvodem je právě nedostatek peněz.

Chybí seriózní ekonomická analýza

U soudů je to v zásadě také tak. Já jsem jako manažer placený ze státního rozpočtu. Každá firma, včetně státu a vlastně i soudů, by se měla chovat tržně. Ne tedy tak, abychom se snad nějak podbízeli reklamou. Tedy z mého optimistického pohledu - mám za to, že výsledky justice se přece jen lepší. Spíše jde o to, kolik česká justice přijde daňového poplatníka ČR. Tedy kolik peněz.

Myslím, že tady chybí seriozní analýza, jaké náklady souvisí s typickou obchodní kauzou, pracovněprávní kauzou, trestní kauzou nebo civilní kauzou. Mohli bychom pak porovnávat. Pokud by byla, mohli bychom se porovnávat s jinými justicemi a mohli bychom na podkladě takových seriózních analýz směřovat vývoj, abychom se ocitli tam, kde bychom v době rozpočtové krize chtěli být. To je, aby justice fungovala, aby fungovala co nejefektivněji a nejlevněji.

Justice potřebuje mnohem lepší marketing

Česká justice jednoznačně potřebuje lepší marketing. Myslím si, že tohle u nás nefunguje dobře. Je to kritika do vlastních řad. Průměrný český soudce (z hlediska kvality a jeho chování) je spíše člověk uzavřenější. Souvisí to se systémem výchovy. Soudcovství je práce hlavně individuální, na rozdíl od kolektivní odpovědnosti soudců padesátých let minulého století. Soudce je často málo otevřený vůči novinářům, veřejnosti a podobně.

Jako by mluvili cizí řečí

Měl by si soudce svoje rozhodnutí umět obhájit? Měl by poskytnout spíše krátkou, stručnou informaci bez emocí, třeba na chodbě soudu - pro novináře. Samotné obhajování rozsudku se ale podle mého názoru děje spíše přímo v jednací síni, kde soudce má daleko více prostoru. Tam je prostor pro profesionální právní argumenty. Je ale pravda, že řada občanů této právnické řeči prostě nerozumí. A to je opravdu vážný problém české justice. Občas mám pocit, jako bychom my soudci mluvili cizí řečí. V každém případě by se soudce měl snažit vysvětlit rozhodnutí tak, aby jej průměrný občan dokázal vnímat a pochopit. Platí to pochopitelně tím více pro novináře.

Poznámka – rozhovor vznikl v roce 2003