Analytická právní věta Ani v případě formalizovaných právních úkonů (jako např. u směnky) nelze zcela odhlížet od skutečného obsahu vůle projevené příslušnou formou. Pokud tak soudy v důsledku přepjatého formalismu neučiní, dopustí se porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. PRÁVNÍ VĚTY Ústavní soud sice považuje shodně s teorií směnečného práva za nevhodné přílišné grafické rozdělení textu do jednotlivých rámečků, ale učinit závěr o neplatnosti směnky pouze z těchto důvodů považuje za možné pouze v případě, že se takovým zásahem zcela odstraní - zruší - smysl souvislého směnečného prohlášení a výsledný text ztratí jednoznačný význam. I u tak přísně formalizovaného právního úkonu, jakým je směnka, nelze zcela pustit ze zřetele skutečný obsah touto formou projevené vůle. Závěr dovolacího soudu o neplatnosti směnky z důvodu nesouvislého textu směnečného prohlášení považuje Ústavní soud za formalistický. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3660/11, ze dne 14.03.2012

Analytická právní věta Při rozhodování o nákladech na zastoupení advokátem ve věcech tzv. formulářových žalob, kdy je právo na peněžní plnění vymáháno subjektem odlišným od původního věřitele, jehož zisk primárně tvoří paušálně stanovená náhrada nákladů řízení, je dána ospravedlnitelná okolnost pro aplikaci advokátního tarifu ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. věty první in fine. Postupuje-li takto obecný soud při výpočtu výše náhrady nákladů za zastupování advokátem a svůj postup náležitě odůvodní, nejedná se o porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. PRÁVNÍ VĚTY Soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10 000 Kč stran náhrady nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže by byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne „mechanicky“: naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení § 151 odst. 2 část věty před středníkem a z něj výjimka uvedená v části věty za středníkem). Zvolí-li obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, pro který mají zákonnou oporu, při němž stále vychází ze zásady úspěchu ve věci, a použití zákonné výjimky též dostatečně odůvodní, pak jim nelze z hlediska ochrany ústavním pořádkem zaručených práv a svobod nic vytknout. Ústavní soud musel přistoupit ke sjednocení judikatury obecných soudů formou nálezu, neboť v řízeních o tzv. bagatelní věci stran výroků o náhradě nákladů řízení neexistuje jiný orgán, který by tak mohl závazným způsobem učinit. V takovém řízení, jež je zahájeno „formulářovou“ žalobou, nárok je uplatňován vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy, anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvu o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistnou smlouvu, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů), pak s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3923/11, ze dne 29.03.2012

S ohledem na rozsah agendy náležející do pravomoci a působnosti nejvyššího státního zástupce nelze účel ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřovat v osobním výkonu toho kterého úkonu. Nejvyššímu státnímu zástupci je dán k dispozici odborný personální aparát, který se podílí na činnostech spadajících do jeho pravomoci. Zásadní zde není posouzení toho, zda nejvyšší státní zástupce může realizaci té které zákonem svěřené pravomoci přenést v jednotlivém případě na svého podřízeného, ale toho, zda může dojít též k přesunu odpovědnosti za takovýto právní úkon. Dle náhledu Ústavního soudu lze výše uvedenou právní argumentaci Nejvyššího soudu doplnit v tom smyslu, že ač může v jednotlivých případech dojít k přenesení pravomoci k provedení určitého právního úkonu na náměstka nejvyššího státního zástupce, podstatné je zachování jednoty pravomoci a odpovědnosti, jíž se nejvyšší státní zástupce nemůže zprostit. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3409/11, ze dne 27.03.2012

Obecné soudy jsou při rozhodování o nákladech povinny přihlížet zejména k účelu soudního řízení, jímž je poskytování ochrany subjektivním právům. To však ze soudů nesnímá povinnost mezi zvažované skutečnosti řadit i další okolnosti, mimo jiné rovněž překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena oprávněným. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 465/11, ze dne 22.03.2012

I. Skutečnost, že nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 bylo rozhodnuto o zrušení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu uplynutím dne 31. prosince 2012, neznamená, že jakákoliv jeho dosavadní nebo příští aplikace zakládá porušení základních práv a svobod účastníků dovolacího řízení. Toto ustanovení zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do okamžiku jeho zrušení. II. Obecné soudy mají povinnost, aby ve svých rozhodnutích, kterými určily výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, dostatečným způsobem vyložily kritéria, jakými se při jejím určení řídily. Jejich úvahy přitom musí obstát z hlediska principu rovnosti před zákonem a z něho vyplývajícího požadavku shodné interpretace zákona ve stejných věcech, čehož lze dosáhnout právě tím, že obecné soudy vždy konkrétně a jednoznačně uvedou základní částku zadostiučinění včetně její procentní modifikace podle kritérií uvedených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), resp. podle kritérií vyplývajících z judikatury soudů, Evropský soud pro lidská práva nevyjímaje. Neuvedení předmětné částky a jejich procentních modifikací však samo o sobě nepředstavuje porušení výše uvedených principů, pokud je z rozhodnutí obecných soudů zřejmé, že zohlednily uvedená kritéria, své závěry dostatečným způsobem odůvodnily a s ohledem na jimi provedené hodnocení těchto kritérií nelze výši stěžovateli přiznaného zadostiučinění považovat za jsoucí v extrémním nepoměru s částkou, kterou by bylo možné dovodit výše uvedeným postupem ze základní částky stanovené v judikaturou obecných soudů akceptovaném rozmezí. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1572/11, ze dne 06.03.2012

Ústavní soud v prvé řadě připomíná vlastní nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007. V něm zdůraznil princip spravedlnosti a zásadu proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jako moderního ústavního pravidla, které se má nepochybně uplatňovat nejen v rámci normotvorby, ale také při aplikace práva. Zásadu proporcionality chápe Ústavní soud v rovině tří kritérií posuzování, tj. v rovině principu způsobilosti naplnění účelu, principu potřebnosti (použití pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků) a principu přiměřenosti (v užším smyslu); z toho plyne, že povinnému nesmí být způsobena nepřiměřená újma proto, že se náležitě nezohledňuje jistý stupeň „dobrovolnosti„ ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě těsně před jejím vynuceným provedením, byť i v poslední možný moment. Ústavní soud i nyní považuje za ekvivalentní odměnu exekutora ve sníženém (roz. odpovídajícím) rozsahu, což je v souladu právě i s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinné za účelem ochrany majetku oprávněné (vymožení její pohledávky). Tento přístup vztahuje především na samotný postup orgánů veřejné moci, jenž musí být v tomto ohledu předvídatelný, jasný, prostý nejen omylů, ale také liknavosti a nedůslednosti. Ústavní soud je přesvědčen - vzhledem k výše uvedenému - že v souzené věci právě v důsledku liknavosti a nedůslednosti Okresního soudu v Litoměřicích (a do určité míry také exekutora) k takovému uplatnění zásady proporcionality (přinejmenším v rovině principu způsobilosti naplnění účelu a použití přiměřenosti v užším slova smyslu) a spravedlnosti v kontextu „dobrovolného“ splnění vymáhané povinnosti nedošlo; nebyla tak naplněna ani předpokládaná preventivní funkce exekuce. Ústavní soud dále nepovažuje za adekvátní situaci (a právu na spravedlivý proces neodpovídající), kdy byl předmětný spis již uložen ve spisovně, rozhodnutí, jež má být vydáno, vydáno není a je to nakonec sama stěžovatelka, která musí prostřednictvím právního zástupce vyzývat okresní soud k tomu, aby konal, tj. aby o jejích námitkách vůbec rozhodl. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 660/09, ze dne 20.03.2012

Zastavit řízení o způsobilosti k právním úkonům podle § 186 odst. 2 OSŘ nelze v případě, kdy jsou splněny předpoklady pro zahájení takového řízení bez návrhu. podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23Co 439/2011, ze dne 29. 9. 2011

Jestliže soud konal první jednání v nepřítomnosti účastníka, který předtím požádal o odročení jednání z důležitého důvodu (§ 101 odst. 3 OSŘ), nemůže skončením takového jednání nastat koncentrace řízení vymezená v ustanovení § 118b odst. 1 OSŘ. podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 18Co 431/2011, ze dne 29. 9. 2011

Řízení o výkon rozhodnutí vedené proti žalovanému a omezující žalovaného ve smluvní volnosti nakládat s pozemky může být důvodem pro přerušení řízení (§ 109 odst. 2 písm. c/ OSŘ) o žalobě o nahrazení projevu vůle žalovaného při realizaci žalobcova předkupního práva k pozemkům. podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23Co 423/2011, ze dne 29. 9. 2011

Vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu § 135 o. s. ř. se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. S ohledem na právo na právní slyšení, jež je součástí práva na spravedlivý proces, se však tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly; v takovém případě lze v civilním řízení provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1424/09, ze dne 08.03.2012

Analytická právní věta Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V případě důkazního návrhu na znalecké dokazování příčetnosti účastníka řízení, jakožto otázky vyžadující odborných znalostí, tak mají obecné soudy povinnost buď se s návrhem adekvátně vypořádat (v případě jeho neprovedení), nebo přistoupit k ustanovení znalce. PRÁVNÍ VĚTY Zjištění nepříčetnosti jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky však vyžaduje, aby toto posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě předjímané v § 105 odst. 1 a § 116 tr. řádu; je tomu tak proto, že – obecně – platí, že soudu nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem „hodnocením“ vlastním. Rovněž z hledisek ústavněprávních (vymezených principy tzv. spravedlivého procesu) se totiž uplatní názor, podle kterého posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (přičemž není ani podstatné, že případně patřičnými odbornými znalostmi disponuje). Povaze a významu stěžovatelkou otevřené kritiky tedy ani obecně ani v konkrétních souvislostech, na které se obecné soudy odvolávaly, neodpovídá, jestliže k ustanovení znalce nepřistoupily a soustředily se pouze k vlastním úvahám, dovozujícím trestní odpovědnost stěžovatelky (a potažmo absenci rozhodné „nové skutečnosti“ jako důvodu obnovy původního řízení) převážně z charakteru jednání, pro něž došlo k jejímu odsouzení, případně i z jen „logické“ interpretace určitých lékařských posudků, které měly k dispozici; ty mohou nanejvýš představovat relevantní informaci, že zkoumání znalecké je vskutku věcně opodstatněné. Pakliže obecné soudy bez relevantního odůvodnění stěžovatelce, která znalecké dokazování navrhla, nevyhověly, založily i stav existence tzv. opomenutého důkazu, jehož ústavněprávní konsekvence jsou evidentní. Za těchto okolností na řízení, jakož i na obě napadená rozhodnutí, jež z něj vzešla, je nutně hledět jako na rozporná se zárukami uvedenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1330/11, ze dne 15.03.2012

Právo na respekt k soukromému životu zahrnuje garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování o sobě samém, včetně rozhodování o uspořádání vlastního života, což lze označit jako aktivní seberealizační komponent osobního sebeurčení. Za pasivní oblast soukromého života můžeme označit tu osobnostní sféru, která je imanentní samotnému lidství, jako je především lidská důstojnost, osobní čest, dobré jméno a také vnitřní potřeba sociálního kontaktu a sociálního začlenění. Soukromý život tak obsáhne nejen internum, nýbrž i externum, které se vztahuje k obchodním, pracovním nebo i sociálním aktivitám. Legitimitu zveřejnění nelze dovodit a ústavní ochranu svobodou projevu nelze poskytnout informaci, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Na nutnosti dbát těchto zásad nic nemění skutečnost, že jistá část tisku má sklon před fakty (ověřenými skutečnostmi) dávat přednost až „bombastické“ síle výrazů, jimiž „své názory“ tlumočí a prezentuje, neboť zasáhne-li do ústavně garantovaných práv jednotlivců nebo jiných ústavou či zákonem chráněných hodnot a zájmů, musí být připravena nést z takových jednání důsledky, byť má na nich založenou svou marketingovou strategii a dokonce i samotný účel své existence. Z toho důvodu je zcela nepřípustné, pokud se tyto subjekty při takovém způsobu jednání, téměř permanentně zasahujícím do osobnostních práv jednotlivců, dovolávají ochrany svobodou projevu (svobodou tisku), neboť zlému úmyslu nelze v žádném případě takovou ochranu poskytnout. Je nezbytné trvat na požadavku, aby obecné soudy ve své judikatuře respektovaly určitá společná, obecná kritéria, jež by vždy braly v úvahu při určení konkrétního způsobu či stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Základním a určujícím hlediskem pro stanovení uvedených měřítek musí být hledisko závažnosti a intenzity („blízkosti“) zásahu do práv náležejících do tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce, dotýkající se samé podstaty lidství a lidské důstojnosti, který je s ohledem na její význam nezbytné vnímat jako zásah nejcitlivější a nejzávažnější, bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o jednotlivce veřejně činného, známého či nikoliv. Je tak jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti skutečně nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný a tedy i stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou horizontálně neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích. Obecné soudy by tak měly brát v úvahu vyzařování jednotlivých základních práv a ústavních hodnot do aplikované právní normy a rozhodnout s ohledem na ně, tj. poskytnout jim co nejširší a nejadekvátnější ochranu, v případě zásahu do základního práva na soukromý a rodinný život (čl. 10 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy), včetně práv dotýkajících se tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce a tedy samé podstaty lidství a lidské důstojnosti o to více zesílené. Tyto povinnosti soudů je možné dovodit z čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR, které vymezují demokratický právní stát v jeho materiálním smyslu, tj. založeném na úctě k základním právům a svobodám jednotlivce, jež staví pod ochranu soudní moci. Při úvaze o přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je rovněž nezbytné přihlédnout k samotnému účelu a funkcím tohoto institutu při ochraně osobnosti. Názory právní teorie, z nichž ve většině případů vychází i dosavadní judikatura obecných soudů v oblasti ochrany osobnosti, se do značné míry shodují nad primárním významem funkce satisfakční, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, když nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá „odškodnit“ a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit a lze za ni „jen“ poskytnout zadostiučinění (satisfakci). Shoda již ovšem nepanuje, což se ostatně projevuje právě v odlišném přístupu judikatury obecných soudů, nad přítomností a významem preventivně-sankční funkce, kterou by výše náhrady nemajetkové újmy v penězích rovněž měla plnit. V tomto pojetí, zohledňující význam intenzity a míry zavinění při stanovení výše relutární náhrady, je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska. Otázka míry zavinění původce zásahu pro stanovení výše relutární náhrady dle § 13 odst. 3 obč. zák. se tak stává zásadním způsobem spoluurčující a bezpochyby i jedním z klíčových hledisek pro navýšení relutární náhrady. To ostatně odpovídá i základnímu smyslu relutární náhrady, tj. smyslu satisfakčnímu, kdy potřeba finanční satisfakce narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít zadostiučinění). V tomto směru lze dojít k závěru, že v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Obdobně by bylo třeba postupovat i v případě, že by původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv právě tímto zásahem sledoval pouze záměr zvýšit svůj majetkový prospěch či tak činil ve snaze zviditelnit se a získat tak potřebnou publicitu pro své konání (např. zvýšený odběr a prodej tisku, reklama aj.). Ústavní soud si je vědom existence zásady, která platí jako pravidlo, dle níž výše relutární náhrady nesmí být zřejmým bezdůvodným obohacením osoby dotčené neoprávněným zásahem a současně by neměla být pro původce neoprávněného zásahu jednoznačně likvidační a obecně vytvářející tzv. chilling effect. Na druhou stranu je však nezbytné zdůraznit, že ze zmíněné zásady je třeba připustit odůvodněné výjimky. V celé úplnosti se aplikace této zásady nemůže např. dovolávat osoba, jejíž podnikání je postaveno, resp. často doprovázeno, zcela prokazatelnými, úmyslnými a závažnými zásahy do základních práv jednotlivců, ba vede dokonce ke snížení jejich lidské důstojnosti. Míra jejich ochrany (spočívající ve fazetě svobody projevu a svobodného podnikání) musí být nezbytně oslabována či dokonce úplně vyloučena u subjektů, jež účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních („bombastických“, „šokujících či „pikantních“), na cti utrhačných a lidskou důstojnost snižujících, „informacích“ o osobách veřejně činných, osobách známých či společensky významných („celebritách“), kdy účelem takového chování osoby je toliko sledování svého majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média. Svými žalobami vyjadřují poškozené osoby názor, dle kterého takové jednání, které přispívá k „bulvarizaci“ veřejného mínění, kdy jsou veřejně činné či známé osoby cestou zveřejňování i nejintimnějších detailů ze zákoutí jejich soukromého a rodinného života (povětšinou proti jejich vůli), celkově relativizuje až neguje společenské normy a hodnoty, což již nepovažuje za akceptovatelné a má za to, že je třeba je sankcionovat (za příznačný příklad lze v této souvislosti označit úpadek „bulvárního“ deníku News of the World ve Velké Británii). Žaloby tohoto typu a rozhodnutí soudů o nich přispívají k evolutivní tvorbě „order public“. Uvedené platí tím spíše v situaci, kdy jiné prostředky a právní nástroje, sloužící k regulaci či dokonce postihu takového jednání, buď selhávají či jsou neefektivní (administrativně právní nástroje předvídané tiskovým zákonem nebo zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání), anebo jejich uplatnění není vždy žádoucí z důvodu proporcionality postihu. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1586/09, ze dne 06.03.2012

Komerčním projevům je totiž poskytována nižší míra ochrany než projevům s veřejným přesahem. Platí přitom, že projev by v zásadě neměl být považován za komerční, pokud se týká věcí veřejných. Jinak řečeno, pokud se projev netýká pouze ekonomických (soutěžních) důvodů (motivů), je špatné jej pokládat za komerční projev (srov. Barendt, E.: Freedom of Speech. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 397). Existuje totiž veřejný zájem na tom, aby měl každý možnost participovat v celospolečenské diskusi svými hodnotícími soudy. Na druhou stranu i v případě projevů s veřejným přesahem existují faktory, které jejich ochranu snižují. Podle právní teorie jsou základními kritérii pro posouzení legitimity projevu zejména cíle a motivy projevu, racionální základ projevu, způsob a forma prezentace názorů či informací, zacílení na konkrétní výrobek či výrobce, zveřejňování informací v rozporu se smluvními závazky apod. Kombinací těchto kritérií pak lze posoudit, zda cílem projevu je spíše přispět k veřejné debatě, byť s možnými vedlejšími komerčními důsledky, nebo jde o skrývané, ryze komerční cíle (srov. Bartoň, M.: Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010, s. 94n.). Z toho vyplývá, že v případě konfliktu svobody projevu s hospodářskou, resp. nekalou soutěží není rozhodující to, že nekalá soutěž představuje delikt objektivní povahy, u které se nevyžaduje zavinění (srov. Pokorná, J. a kol. Obchodní zákoník – komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 199), ale vždy je třeba zkoumat charakter příslušného projevu jako celku (nikoliv jednotlivé výroky izolovaně), a to s ohledem na cíle, které daný projev sledoval. Pokud se projev jako celek, resp. inkriminovaný výrok týká věcí veřejných, je ochrana nekalé soutěže zeslabena, ba dokonce může být zcela vyloučena. Stěžovatel je ke své manželce vázán osobní a emoční vazbou, a proto nešlo zcela jednostranně posoudit tento vztah jako vztah manažera, klientky a konkurentky. Nelze jej proto sankcionovat, že se při moderátorem podsunuté otázce na srovnání manželky a žalobkyně neoprostil od tohoto citového pouta, určujícího pro individualitu člověka. Právě ono totiž vysvětluje a ospravedlňuje, proč stěžovatel, zcela bezprostředně, pronesl, byť jakkoliv jednostranný, názor, že se s jeho manželkou nemůže nikdo (a to ani žalobkyně) srovnávat. Manželství, resp. partnerské vztahy představují samotné jádro lidského společenství, a proto by jejich význam neměl být zásadně srovnáván s žádným jiným poutem [obdobně viz 6 BVerfGE 55, (1957)], rozhodně ne pak s obchodněprávním vztahem manažera a klienta. Jinak dochází, parafrázujeme-li teze německého filosofa Jürgena Habermase, „komercionalizací“ projevů osobnosti ke „kolonizaci životního světa“ čistě jen ekonomickou logikou (viz Habermas, J.: The Theory of Communicative Action. Boston: Beacon Press, 1984). Řečeno slovy jiného slavného sociologa Georga Simmela, v kultuře orientované na peníze příliš „pomíjíme onen specifický, ekonomicky nevyjádřitelný význam věcí“, jelikož „objekty ekonomického styku mají jisté stránky, jež nelze penězi vyjádřit“, a proto tak snadno dochází k „překrývání kvalitativních hodnot hodnotami kvantitativními“, což má za důsledek „pronikání peněžního hodnocení do životních obsahů“, kdy „stále více věcí, stojících mimo směnný oběh, je vtahováno do jeho neustávajícího toku“ (Simmel, G.: Peníze v moderní kultuře a jiné eseje. Praha: SLON, 1997, s. 15 a násl.). V projednávané věci byly obecnými soudy stěžovatelem pronesené výroky, využívající „pro srovnání výkonů umělkyň kvalitativně, výkonově, cenově i prestižně odlišných značek výrobků“ (viz str. 6 rozhodnutí vrchního soudu), posuzovány extenzivně pouze jako obchodněprávní otázka nekalé soutěže. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 823/11, ze dne 06.03.2012

Zásadám vyplývajícím z ustanovení § 175l odst. 1 o.s.ř. neodpovídá takový způsob vypořádaní, kdy přes nesouhlas dědiců veškerý majetek zůstavitele a pozůstalého manžela připadne pozůstalému manželu a do dědictví připadne náhradová pohledávka, a to bez ohledu na skutečnost, zda je pozůstalý manžel objektivně schopen ji v přiměřené době zaplatit. podle usnesení Krajského soud v Ostravě sp. zn. 10Co 490/2011, ze dne 23. 9. 2011

Za situace, kdy dítěti nevznikne nárok na příspěvek na úhradu potřeb podle zvláštního právního předpisu (§ 37 zák. č. 117/1995 Sb.), nárok na výživné nepřechází na stát. podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 26Co 327/2011, ze dne 22. 9. 2011

Byla-li věc postoupena jinému soudu pro nedostatek místní příslušnosti a tento jiný soud vydal poté ve věci platební rozkaz, nelze později vyslovený nesouhlas tohoto jiného soudu s postoupením věci (§ 105 odst. 3 OSŘ) shledat důvodným. podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1Nc 2896/2011, ze dne 9. 9. 2011

Má-li žalobce v případě prodlení žalovaného s placením nájmu právo na zaplacení poplatku z prodlení podle § 697 občanského zákoníku ve znění § 2 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení (přepočteno na roční úrokovou sazbu ve výši 91,25%), nelze připustit, aby se tato sankce za prodlení navyšovala o ujednání o smluvní pokutě za neplacení téhož nájemného do pěti dnů po jeho splatnosti ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý den prodlení. podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11Co 328/2011, ze dne 6. 9. 2011

I kdyby bylo zjištěno, že některý důkaz byl v trestním řízení získán nezákonným, nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní vadně provedený důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlédnout. Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu, opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy. Jinými slovy řečeno, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny. Pokud ze všech okolností případu přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu ve spise, byť je namístě jej hodnotit negativně, nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (č. 426/1010 Sb.) vyplývá, že intertemporální účinky nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (č. 219/2010 Sb.) se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů (k čemuž došlo 8. 7. 2010). Jestliže provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil před datem 8. 7. 2010 (v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 tr. řádu), státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán, pak v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2260/10, ze dne 08.03.2012

Při výkladu ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny a ustanovení čl. 8 Úmluvy, tedy ochrany rodinného života, resp. respektu k rodinnému životu, Ústavní soud zdůraznil, že základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, jakkoliv tradiční pojetí rodiny prošlo v uplynulé době vývojem. Orgány veřejné moci mají i pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem, přičemž k těmto pozitivním povinnostem se řadí vedle aktivní pomoci s osobními, sociálními, zdravotními či majetkovými obtížemi i povinnost rodiče informovat a řádně poučit o možných následcích jeho jednání. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3765/11, ze dne 13.03.2012

Jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, odpovídající kritériím daným ustanovením § 157 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají podobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale také i se zásadami spravedlivého procesu. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2319/11, ze dne 28.02.2012